Jak mám řešit svou kritickou situaci? A potřebuji psychologa nebo psychiatra?

Jak doporučíte postupovat člověku, který je v životní situaci, kterou neumí řešit sám, a rozhodne se vyhledat pomoc psychologa nebo psychiatra?

Půjdete-li se radit o své kritické situaci, je dobré si nejprve ujasnit, jaký je váš hlavní problém, jestli se jedná o počátky krize, nebo její akutní fázi, jde-li o chronickou záležitost, kdy vám docházejí síly, nebo zda jde o nemoc a její důsledky. Podle toho si vyberete, na koho se obrátit. S problémy ve vztazích a s lehčími depresemi a úzkostmi je možné obrátit se na psychologa, psychiatr řeší stavy, které jsou chorobné.

Pro člověka, který se nikdy o psychologii nezajímal, je těžké se najednou zorientovat v práci psychologů a psychiatrů. Můžete tedy pro laiky vysvětlit rozdíl mezi nimi?

Psycholog i psychiatr se zabývají lidským trápením, každý na to má ale jiné školy a jiný přístup. Psycholog vystudoval na filosofické fakultě, má přehled o lidské duši (psychice) a také o tom, jak se člověk chová v krizových situacích. Může poradit v tísni, při konfliktech, problémech v manželství nebo s dětmi, starostmi v zaměstnání a dalších situacích, které vycházejí z mezilidských vztahů a krizových situací. Pokud absolvoval psychoterapeutický výcvik, může léčit lehčí úzkostné a depresivní poruchy. Někteří mají zkušenost i s poruchami závažnějšími.

A co je tedy prací psychiatra?

Psychiatr je lékař a má tedy v programu péči o nemocné. K nemocem patří všechny podoby chorobné úzkosti, deprese a těžší poruchy jako je některá z psychóz anebo demencí. Záleží na něm (a také to inzeruje), jestli má výcvik v psychoterapii. K psychiatrovi je přístup „z ulice“, není nutné žádné doporučení. Psychiatr – na rozdíl od psychologa – může napsat recept na léky proti úzkosti, depresi a dalším potížím.

Ve zkratce řečeno, odborné výklady říkají, že psychiatr je lékař kvalifikovaný v léčení duševních poruch, oprávněný předepisovat psychofarmaka. Jak byste roli psychiatra definoval Vy?

Jak již bylo řečeno, psychiatr je především doktor, tedy lékař a bude mít tendenci hledat „nemoc“ a všechno léčit, a to hlavně farmaky, protože na psychoterapii mu mnoho času většinou nezbývá. Kdo by chtěl déle „rozebírat svou situaci“, udělá lépe, vyhledá-li psychologa.

Říká se, že nejlepší doporučení na psychologa je od blízkého člověka, kterému důvěřuji a který zná moji situaci i osobnost. Souhlasíte, že je nejlepší hledat pomoc přes své známé?

Jak kdy, znáte to třeba z jiných situací, někomu chutná svíčková a druhý z ní má trávící potíže. S doporučením na odborníky se to má podobně, protože velmi záleží na tom, jak si člověk v tísni a ten, který by mu měl pomoci, navzájem „sednou“.

Co od prvního setkání s psychologem nebo psychiatrem vlastně mohu čekat a jak se na něj mám připravit?

Je dobré ujasnit si, co vlastně u představitele pomocné profese hledám a vědět, že v žádném případě nebude řešit moje problémy za mne. Je proto dobré si alespoň zhruba sesumírovat to, v čem vidím problém a s tím bez velkého otálení vyrukovat. Současně ale být připraven na to, že během půlhodiny se zjistí, že problém leží úplně jinde, než se mi to jevilo.

Jak vlastně lidé nejčastěji pomoc psychiatra vyhledávají? Přicházejí pro psychiatrickou léčbu sami, nebo na doporučení jiného odborníka, zřejmě psychologa?

Myslím, že je to zhruba jedna ku jedné. Lidé s úzkostmi a s depresemi se na mě obracejí spontánně. Tam, kde jsou tyto emoční poruchy smíchány s tělesnými obtížemi, přicházejí spíše na doporučení jiných lékařů.

Lze obecně bez ohledu na specifickou duševní poruchu říci, kdy má smysl navštívit psychiatra a neztrácet čas konzultacemi s psychologem nebo psychoterapeutem?

Jak psychologové, tak psychiatři jsou si vědomi své kompetence a rozsahu pomoci, kterou mohou kvalifikovaně poskytnout. Nicméně „první pomoc“ umějí použít oba. Hledajícího vždy nasměrují na správné místo, takže o ztrátě času bych zde asi neuvažoval.

Jsou vůbec lidé schopni si diagnózu duševní poruchy uvědomit, připustit a správně definovat, nebo v tom hraje větší roli jejich rodina? Co byste poradil lidem, kteří u svých nejbližších pozorují nějakou duševní poruchu. Jak mohou nejlépe pomoci?

Většina závažných poruch probíhá chronicky a záleží na intenzitě poruchy. Jsou pacienti, kteří si uvědomí včas, že se jejich stav zhoršuje, jsou ale také takoví, kteří jsou přijímáni do lůžkových zařízení nedobrovolně.

A jak je to vlastně s cenou za služby psychiatra nebo psychologa? Je hrazená zdravotními pojišťovnami?

Služby psychiatra jsou hrazeny ze zdravotního pojištění a není-li to přímo uvedeno, neplatí se u něj žádné poplatky. Terapii u psychologa může navrhnout psychiatr a pak je hrazena ze zdravotního pojištění. Většina služeb u psychologa se ale platí přímo. Platba se dnes pohybuje kolem osmi set korun za hodinu a více.

Jaká specifika platí pro dětskou psychiatrii? Jakou roli mají hrát rodiče při volbě a následné spolupráci s psychiatrem?

Těsná spolupráce rodičů je nezbytnou podmínkou úspěšného řešení problému dítěte.

U služeb psychologů či psychoterapeutů se říká, že není od věci zkusit na počátku více odborníků či ho v průběhu změnit, když necítím důvěru nebo posun mé situace k lepšímu. Platí to i u psychiatra?

Nejsem si jist, zda je tohle prohlášení v souladu s praxí. Vždy je nutné, aby se vytvořil dobrý léčebný vztah naplněný důvěrou. Může být, že napoprvé si pacient a terapeut „nesednou“, často proto, že pacient má jiné očekávání. Rozumní terapeuti proto na počátku pátrají po očekávání a představách pacienta a dohadují s ním, na jaké změně mají skutečně spolupracovat. Tím se omezí míra zklamání a potřeba hledat jinde. U psychiatrů platí totéž.

Závěrem, jak člověk může vyhodnotit jinak než svými pocity, že mu pomoc psychologa nebo psychiatra pomáhá?

Člověk vždy nemůže spoléhat na své pocity a platí, že když dojde k závěru, že se všechno proti němu spiklo a všichni mu dělají naschvály, měl by se zatraceně zamyslet nad sebou. Také by měl v takové chvíli dát na doporučení ostatních, pokud mu doporučují odborníka. My zase netrápíme ty, jejichž problematika je jinde a neděláme z nich pacienty. Máme těch opravdových a potřebných opravdu dostatečný přísun.