Najdi Pomoc

Lidé dnes nejčastěji hledají

012 / ADHD očima rodiče

Milá redakce, ráda čtu Váš časopis a spolu s maminkou ho již pátým rokem pravidelně odebíráme. Jsem terapeutka, pracuji metodou EFT. A protože se zabývám problematikou ADHD, mé pozornosti neunikne jediný článek o tomto tématu, ani ten, v němž paní Smékalová popsala potíže, s nimiž se potýká jako máma syna s ADHD (PD 5/2015).

Autor: Petra Němečková

Jako terapeutka se při práci s ADHD nezaměřuji pouze na dítě, ale také na rodiče. Pomáhám jim v přijetí dítěte takového jaké je, a snažím se jim „odpomoci“ od všech negativních prožitků, které mají s diagnózou ADHD spojené. Například když jedna moje klientka ztrácí nervy a je doslova beznadějně vyčerpaná bez možnosti lepší vyhlídky a hovoří o tom, že její kamarádky mají hodná, poslušná a tichá dítka a ona jim jen závidí. Ona to své přece ale miluje - a pokud by tohle všechno někde vyslovila nahlas, určitě by byla špatná matka. Nebo když malý Tomášek nosí domů samou poznámku, je ve škole nepozorný a paní učitelka naznačuje, že jsou s ním samé problémy. V takových situacích dokáže být rodič jen těžko nad věcí. Často u něj propuká řada emocí, a i když je před dítětem skrývá, dítě vycítí, jak se věci mají. Má pocit, že rodiče zklamalo, že selhalo, že rodiče trápí. Ono to ale přece neudělalo naschvál, a tolik se snažilo, aby to tak zase nebylo. Rodič a dítě jsou určitým způsobem propojeni.

A tak k nápravě nestačí jen „opravit“ dítě, ale především rodiče. Dítě se jen zřídka kdy vnímá jako špatné, pokud mu to nezačne naznačovat okolí. Rodina, pedagogové i vrstevníci. Rodič, po opakovaných stížnostech ze školského zařízení a návštěvě pedagogicko-psychologické poradny, si často říká, co si to ti učitelé a psychologové vymysleli. Jejich dítě možná jen více poskakuje nebo se méně soustředí. To oni, pedagogové, mohou za to, že tak je, kdyby se k Tomáškovi chovali jinak, kdyby... Nehodnotím jednu ani druhou stranu. Jen poukazuji na to, že dokud daný fakt nepřijme rodič, jen těžko ho přijme dítě, a přestane se uzavírat do sebe, když ho vrstevníci nepřijímají, smějí se mu apod. Tím nemám na mysli, abychom dítěti honem sdělovali, co má za diagnózu, jak se projevuje apod. Ale abychom si sami v hlavě srovnali slova odborníků se skutečnou situací, zdali skutečně na tom není špetka pravdy. A pokud je, abychom se za to nestyděli. Neschovávali tento fakt za něčí neschopnost. Ale prostě to přijali. Výskyt dětí s diagnózou ADHD přibývá a náš školský systém je zatím nastaven tak, že s těmito dětmi neumí vždy dostatečně pracovat. Položme si ale my, rodiče, otázku: může tento systém děti s ADHD chápat, porozumět jim, když jim často dostatečně nerozumíme ani my? Když my jsme často ti, komu projevy dítěte v první řadě vadí.

S negativními emocemi, které jsou spojené s diagnózou a jejími projevy, jež nás tolik vyčerpávají, můžeme pracovat, můžeme je odstranit. Pokud dítě přestane z rodiče tato negativa snímat, bude-li z vás pociťovat lásku, bezpečí a bezpodmínečné přijetí, přestane mít pocity viny, že opět selhalo, přestane mít pocit, že nic neumí a že musí někomu stále něco dokazovat. Teprve potom může jeho sebevědomí, jeho sebehodnota začít zdravě růst. A přiznejme si i my dospěláci, neulevilo by se nám, kdybychom to všechno nevnímali tak kriticky? Kdybychom místo opětovného řešení výchovných problémů podporovali dítě v tom, co ho baví? A to i přesto, že nevydrží u jedné činnosti více jak měsíc a střídá jednu za druhou? Kdybychom měli z takového úspěchu radost, namísto abychom zkoumali, proč Tomášek nedostal ve škole jedničku?

O autorovi: Petra Němečková, Autorka je terapeutka EF


Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.

Partner odborného obsahu – Psychologie dnes