Stav, ve kterém chybí schopnost se radovat. Život bez vůle k životu. Zní to možná pateticky, ale je to realita těch, kdo onemocněli depresí. Jejich okolí je někdy označuje za lenochy, za lidi, kteří „by mohli, kdyby chtěli“, a možná netuší, kolik úsilí je stojí jen vstát z postele a vyčistit si zuby.
Autor: Marie Těthalová
Představit si, jaký je život člověka s depresí, je pro laika bez zkušenosti s touto nemocí těžké. Proto jsem se psychiatra Martina Hollého, ředitele pražské PN Bohnice, ptala nejprve na příběh někoho s tímto onemocněním. „Chodí za mnou jeden muž středního věku, který má za sebou poměrně úspěšnou kariéru. Firma, kterou v mládí spoluvytvářel a byl jejím spolumajitelem, pak několikrát změnila vlastnickou strukturu, a on byl nakonec nějakým způsobem vyštípán. Nese si s sebou kus nespravedlnosti a zranění a dostal se na čas do situace, kdy byl bez práce. Sice ho to existenčně neohrozilo, ale musel si najít novou práci, což chvíli trvalo. A ve chvíli, kdy ty přímé stresy ustaly, najednou nemohl ráno vstát, celé dopoledne se nesouŽivot, středil, a trochu se to zlepšovalo až navečer, ale také ne vždy. Měl velkou nechuť do práce. Víkendy, během nichž odpadne to, co se musí, byly trochu lepší, ale přistihl se, že navzdory velmi dobře fungující rodině odkládá kontakt se svými malými dětmi, že je to pro něj víc otrava než radost. Vždycky býval gurmánem, dokonce trochu při těle, ale během pár měsíců několik kilo shodil, aniž by o to usiloval, o jídlo i gastronomii ztratil zájem. Nedokázal dospat, a přitom ráno vstával z postele velmi unaven,“ popisuje MUDr. Hollý.
Napadlo mě, jestli to, co muž prožíval, nebylo reakcí na výrazný stres a změnu. „Dlouho si myslel, že to je změnou, kterou nezpůsobil, tím, že se s ní nedokáže vyrovnat, a proto návštěvu lékaře odkládal. Nakonec se zjistilo, že má středně těžkou depresi,“ říká Martin Hollý. „Nepochybně potřeboval během psychoterapie zpracovat křivdu, která se mu stala, ale stejnou roli v jeho případě hrají antidepresiva, která po třetím, čtvrtém týdnu začala působit. Už dokázal jít do práce. Antidepresiva ho nezbavila životních problémů, ale už s nimi dokázal žít. Asi po roce a půl léčby nachází životní rovnováhu. Léky mu daly stabilitu dostatečnou k tomu, aby mohl vyřešit své životní komplikace, zlepšily se víkendy, kdy se zase dokázal radovat z času, který trávil se svými dětmi.“
Podle Martina Hollého je podstatou deprese často nikoli smutek, ale neschopnost se radovat. „Léky v tom mohou pomoci. Je ale potřeba si uvědomit, že je třeba užívat je dlouhodobě. Není možné s nimi skončit po dvou měsících. Po proběhlé epizodě deprese by člověk měl antidepresiva brát ještě alespoň půl roku. Pokud se pak dávka vysadí nebo sníží, může nastat zhoršení. Vysazování léků je dynamický proces,“ upozorňuje MUDr. Hollý. „Nedokážeme předpovědět, kterému klientovi se bude dařit i bez léků a který je bude potřebovat delší čas,“ dodává.
Občas slýchám, že někdo „má depku“, a myslí tím špatnou náladu. Jaký je rozdíl mezi depresí a špatnou náladou? Nebo mezi depresí a reakcí na těžkou situaci? „Podle diagnostických kritérií je důležitá doba, po kterou změna nálady trvá. Pokud smutná nálada, která navíc není ničím zapříčiněna, trvá po většinu dní déle než dva týdny, měli bychom mluvit o depresi,“ vysvětluje Martin Hollý. „Samozřejmě můžeme mít špatnou náladu i bez příčiny, ale netrvá to tak dlouho. Dalšími diagnostickými kritérii jsou neschopnost radovat se, snížená výkonnost, porucha spánku a chuti k jídlu, což většinou s ‚depkou‘ dlouhodobě spojeno není. Když zažijeme velkou ztrátu, umře nám někdo blízký, jsme smutní, nešťastní, zoufalí, nejíme, nespíme a nedokážeme si představit, jak budeme fungovat další den, ale u většiny z nás se stav během několika dnů upraví. Minimálně v tom, že dostaneme hlad nebo že budeme tak unaveni, že se vyspíme. Rozdíl je tedy v délce trvání a také v adekvátnosti nálady. Nedá se ale říci, že pokud smutek má nějaký jasný podnět, není to deprese, protože deprese často ‚nasedá‘ na nějakou strast.“
Z příběhů lidí s depresí plyne, že se jim nemoc někdy vrátí. Proč se to děje? „Každou další epizodou deprese se zvyšuje riziko epizody další. Po první epizodě se nemoc vrátí zhruba v polovině případů a u třetí epizody je to ve třech čtvrtinách případů. S dalšími epizodami riziko návratu onemocnění dále stoupá. Pokud jich proběhne pět a více, je skoro jisté, že se potýkáme s chronickou depresí. Z doporučení plyne, že léčba antidepresivy a dalšími farmaky by v takovém případě měla být víceméně trvalá,“ říká Martin Hollý.
Lidé s depresí potřebují podporu svého okolí. Pro rodinu je ale soužití s depresivním blízkým člověkem náročné. Co by rodina měla pro svého nemocného dělat? „Spíše vám řeknu, co by dělat neměla. Zakázané jsou rady typu: ‚Vzmuž se!‘ nebo: ‚Musíš to vydržet.‘ U deprese je totiž nemocná vůle, člověk si nedokáže poručit. Celý život dokázal zapojit svou vůli a problémy řešit, a najednou to nedokáže. A ani radosti se nedá poručit, proto mu nepomůžeme, pokud řekneme: ‚Podívej se na ty svoje děti, přece tě musí těšit.‘ S takovou radou si nemocný o to víc potvrzuje, že je něco špatně, že v něčem selhává,“ vysvětluje MUDr. Hollý. Doporučuje, abychom ho vyzývali k trpělivosti a snažili se mu nabízet možnosti léčby, i když to je někdy komplikované. „Jsi už moc dlouho takhle smutný, zkus někam zajít, půjdu tam s tebou,“ to je podpora, která může pomoci.
Blízké vždycky velmi zasáhne, pokud se nemocný rozhodne ukončit svůj život. Podle statistik se v ČR ročně stane kolem 1600 dokonaných sebevražd, což je každých 5–6 hodin jedna. „Rizikovými faktory sebevraždy jsou například osamocenost, přidružená tělesná nemoc nebo užívání návykových látek. Nedokážeme pojmenovat jasný signál, který by nám řekl, že se někdo rozhodl pro sebevraždu, spíše to bývá soubor více okolností. Neplatí mýtus, že člověk, který o sebevraždě mluví, ji nikdy neprovede. Měli bychom k tomu vždy přistupovat vážně, nabídnout pomoc a případně zavolat záchranku,“ doporučuje Martin Hollý.
Pokud se setkáme s někým, kdo mluví o tom, že by bylo lepší, aby ukončil svůj život, jak bychom s ním měli mluvit? Setkala jsem se s tím, že matce malých dětí, která dala najevo, že se kloní k tomuto řešení, blízký člověk vyčinil, že nemyslí na to, co její nebohé děti budou bez ní dělat. Jenomže podobné pokusy o „vyburcování“ dotyčného, nebo odsouzení jeho sebevražedných myšlenek jako nezodpovědných či nemorálních, depresivního člověka na nohy nepostaví. „Neměli bychom ani zlehčovat situaci, ale vzít na vědomí, že je v těžké situaci. Měli bychom se pokusit zjistit, jaké má k sebevraždě důvody, a pak společně začít hledat, jestli to opravdu tak je. A možná se nakonec začneme bavit o těch dětech, mluvit o tom, co s nimi zažila... Apelujeme tak na kotvy, které každý z nás v životě má,“ radí MUDr. Hollý.
Nedávno jsem v jedné čekárně vyslechla paní, které její praktický lékař léčí depresi Neurolem, což je lék ze skupiny benzodiazepinů. Dost mě to zaskočilo, už vzhledem k návykovému potenciálu těchto léků, které jsou určeny pro krátkodobé užívání. Bohužel někteří praktičtí lékaři zejména u pacientů v pokročilém věku riziko závislosti podceňují – vždyť nemocný už stejně není, a nejspíš už nikdy nebude, plně soběstačný, hlavně že je v klidu a má pocit, že se mu ulevilo. „Tyto léky se užívají maximálně několik týdnů a nejsou primárně určeny k léčbě depresí. Využívají se u úzkostných poruch nebo poruch spánku, případně je nasazujeme, když čekáme, až zaberou antidepresiva. Dlouhodobé užívání je cestou k závislosti a také k rozvoji demence,“ popisuje MUDr. Hollý. Kromě léků se v léčbě depresí uplatňuje i psychoterapie. Podle Martina Hollého je nejužívanější kognitivně-behaviorální terapie. U lehkých a středně těžkých depresí se, jak říká, dosahuje stejných výsledků jak léky, tak psychoterapií, s tím, že efekt psychoterapie je dlouhodobější.
Na závěr jsem se Martina Hollého ptala, zda je možné se vůči depresi nějak „otužit“. „Neexistuje jedna rada. Platí ale, že ‚ve zdravém těle zdravý duch‘, že pohybová aktivita a zdravá strava mají nějaký preventivní účinek. Pomáhá také dodržování pravidelných rituálů, a to i sociálních. Je také dobré mít kamaráda, kterému mohu, když se něco děje, zavolat i ve tři v noci, a tyto vztahy udržovat, a když svůj život vnímáme jako smysluplný. Důležitý je i duchovní rozměr našeho života...“
Podle Martina Hollého je podstatou deprese j často nikoli smutek, ale neschopnost se radovat. „Léky v tom mohou ohou pomoci.“
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
