Když pomáháme druhým, naplňujeme si tím i své potřeby pocitu vlastní užitečnosti a důležitosti. Posilujeme své přesvědčení o životní smysluplnosti. Pokud je však pomáhání ostatním lidem naší profesí, může se zejména vlivem nadměrného a dlouhotrvajícího stresu stát, že se postupně zcela vyčerpáme. Ztratíme v práci pocit smysluplnosti a dostaví se takzvaný syndrom vyhoření (burnout).
Autor: Roman Pešek a Ján Praško
Jde o psychický stav, v němž je člověk celkově vyčerpaný a demotivovaný a jeho pracovní výkonnost následkem toho rapidně klesá. Popis jednotlivých faktorů, které mohou k rozvinutí syndromu vyhoření přispívat, stejně jako rady na jeho předcházení inspirované přístupem kognitivně-behaviorální terapie (KBT) jsou tématem nové knihy Romana Peška a Jána Praška, Syndrom vyhoření - jak se prací a pomáháním druhým nezničit.
Přestože není syndrom vyhoření vlastní diagnostickou jednotkou - podle současné MKN 10 (Mezinárodní klasifikace nemocí) jde pouze o jeden z faktorů ovlivňujících zdravotní stav -, odhaduje se, že se s jeho projevy můžeme setkat u 20-30 procent lidí, kteří v rámci své práce přicházejí do kontaktu s jinými lidmi. Velmi špatně jsou na tom podle průzkumů zejména lékaři. Až 90 procent jich prý svoji profesi vnímá jako stresující a až jeden ze tří lékařů vykazuje známky vyhoření, přičemž mezi nejvíce zasažené patří například psychiatři. Ani pracujícím, u nichž není komunikace s lidmi v práci na denním pořádku, se však vyhoření nemusí vyhnout. Hlavními spouštěči u nich mohou být třeba extrémně stresující pracovní reorganizace, chování kolegů a nadřízených, nedostatek rozmanitosti v pracovních úkolech a dlouhodobá nadměrná pracovní zátěž.
Na přístupu Peška a Práška je přínosný jejich postřeh, že vyhoření ovšem nemusí být způsobeno pouze pracovními podmínkami, nýbrž že svoji roli sehrávají ještě další dva faktory - organizace mimopracovního života a také osobnost každého z nás. Pro životní pohodu je totiž zásadní schopnost rozložit svůj zájem a energii mezi práci a mimopracovní aktivity - zde je podle autorů důležité dbát například na dostatek fyzické aktivity, protože absence pohybu má stresující účinek, bez pohybu se cítíme více unavení a podráždění, což vytváří ideální odrazový můstek k vyhoření. Kniha obsahuje rozmanité konkrétní rady a tipy na různé druhy fyzických aktivit i tělesné relaxace (např. popisuje Östovu metodu svalové relaxace), stejně jako na vyvážené a všímavé stravování.
Za nejdůležitější přínos knihy považuji úvahy, které se týkají role osobnosti při rozvinutí syndromu vyhoření. Právě zde totiž přicházejí na řadu analýzy našich postojů, přesvědčení a automatických negativních myšlenek, které prý mohou být pozměněny pomocí kognitivně-behaviorální terapie, z jejíhož pohledu je kniha psána. Východiskem KBT je předpoklad, že člověk emočně prožívá a chová se podle toho, jak myslí, tedy jak si interpretuje chování a prožívání své i druhých lidí. U typů lidí, kteří jsou nejvíce náchylní k vyhoření, tedy u workoholiků a perfekcionistů, hrají zásadní roli právě určité vzorce myšlení a následně prožívání. Ve všech případech jde o lidi, kteří po sobě i druhých požadují v práci i jinde naprostou dokonalost, přičemž právě lpěním na tomto nedosažitelném ideálu se u nich rozvíjí stres, frustrace, pocity méněcennosti - a nakonec velmi často právě vyhoření.
Z pozic KBT Pešek a Práško popisují, jak v terapii k těmto lidem přistupovat - zásadní je zbavovat je postupně jejich přesvědčení o nutnosti naplňování dokonalosti.
K tomu slouží zejména takzvaná kognitivní restrukturalizace, tedy takové myšlenkové přerámování, na jehož základě se klienti učí zpochybňovat svá vžitá přesvědčení, postoje a myšlenky o vlastní neschopnosti, méněcennosti atd. Z vlastní, spíše hlubinně orientované, pozice mi připadá zajímavé, že přestože autoři chtějí vycházet pouze z principů KBT, ukazuje se právě v jejich popisech osobnosti, že pro změnu postojů a chování je zásadní zaměření na to, co k různým problematickým postojům primárně vedlo. Jde především o zkušenosti s chováním blízkých lidí v dětství, zejména nenaplnění základních dětských potřeb bezpečí, přijetí a ocenění. Právě tyto potřeby se totiž, jak autoři popisují, perfekcionističtí workoholici snaží svou úpěnlivou prací dodatečně v dospělosti uspokojovat.
I díky přesahům knihy k dalším teoriím a terapeutickým přístupům mám za to, že ji ocení zastánci různých terapeutických škol. Krom všeho zmíněného v ní najdou také velmi zajímavý pokus popsat vyhoření v termínech schematerapie (která chápe mysl jako interakci několika teoretických modů, například kritického rodiče, zraněného dítěte atd.) nebo aplikovat termín vyhoření na sféru partnerských vztahů.
***
Roman Pešek, Ján Praško: Syndrom vyhoření - jak se prací a pomáháním druhým nezničit, Praha, Pasparta Publishing 2016
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
