V České republice žije nejméně sto tisíc lidí s vážným duševním onemocněním; nejčastěji se přitom jedná o schizofrenii. Většina mužů a žen s touto psychickou poruchou onemocněla v období puberty a zažila na vlastní kůži nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Jak vnímají svoji zkušenost s psychiatrickou péčí?
Autor: Kateřina Málková a Josef Gabriel
Ve věku kolem dvaceti let tak pro hospitalizovaného obvykle skončí normální život. Dostane nálepku bláznů. Neoznačí jej tak pouze zvědavé sousedky, ale ve formě diagnózy, nejčastěji „paranoidní schizofrenie“, i lékaři-psychiatři. Diagnóza schizofrenie je pak vzhledem k atmosféře ve společnosti a zastaralému systému psychiatrické péče vnímána jako ortel na doživotí.
„Nedobrovolná hospitalizace vyvolává v nemocném člověku úzkost a strach. Může posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie a bludy. Dostane silné léky, ale ty vyvolávají ve velké dávce silné nežádoucí příznaky, které z něj udělají nemohoucího ‚ležáka‘,“ popisuje situaci přední odborník na léčbu schizofrenie MUDr. Martin Jarolímek. „Pak se na oddělení dostaví rodiče a začnou se ptát, co se stalo s jejich synem, který aspiroval být předním pražským advokátem. Dozvědí se, že se jedná o schizofrenii, celoživotní nevyléčitelné onemocnění.
Po pětiminutovém rozhovoru s lékařem odcházejí rodiče domů jako trosky,“ říká Martin Jarolímek.
O skutečném obsahu diagnózy lidé moc nevědí. Slovo schizofrenik či schizofrenický znají jen z médií, kde se používá skoro výlučně v negativní formě. To pak vede k další stigmatizaci. „V očích sousedky, která sleduje běžná média, se tichý, naprosto neagresivní jedinec, který pravidelně bere léky a je unavenější kvůli jejich vedlejším účinkům, může jevit jako nebezpečný šílenec, který ji může na potkání zabít,“ říká Martin Jarolímek. Lidé s vážným duševním onemocněním se přitom nedopouštějí násilných činů častěji než jiní lidé. Obvykle jsou naopak terčem pro své okolí. Několik událostí z posledních let však, kdy na své blízké nebo na zcela neznámé lidi zaútočili pod vlivem bludů a halucinací dekompenzovaní jedinci trpící schizofrenií, však pohled veřejnosti jen utvrdilo. Lze to ale klást za vinu jen nepříčetným agresorům? Nejde i o důsledky nedostatečně zajištěné nebo zcela chybějící péče?
Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí nemá u nás jinou variantu než opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici. Po propuštění nemají nemocní téměř žádnou nabídku služeb, které by jim umožňovaly žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně (v průměru po dobu dvanácti minut!) a sociální služby mají buď malou kapacitu, nebo ve většině regionů jednoduše neexistují. „Kvalita péče je omezená. Psychoterapie je pro většinu pacientů prakticky nedostupná.
Chybí dostatek ambulantních psychiatrů, zejména pedopsychiatrů a klinických psychologů, dalších pracovníků v psychiatrii působících v rámci zdravotního systému (terapeuti, sestry, sociální sestry, terénní sestry). Není dost akutních oddělení nemocnic, extramurálních zařízení a specializovaných oddělení psychiatrické péče,“ uvedl profesor Praško na semináři uspořádaném v Parlamentu ČR. A doplňuje ho sexuolog MUDr. Marek Páv, náměstek pro léčebnou péči v PN Bohnice: „Lékař sedí v ambulanci, přijde k němu nemocný, něco mu říká. A na základě toho lékař nastavuje léčbu, ale zcela tam chybí systém kontroly, jestli ten člověk žije řádným způsobem, jestli nezneužívá návykové látky, jestli třeba bere léky. To ambulantní lékař nemůže zkontrolovat. V tom jsou ambulantní lékaři zcela ponecháni svému osudu.“ Na podzim roku 2012 Ministerstvo zdravotnictví ČR oficiálně přiznalo, že od začátku devadesátých let nedoznala psychiatrická péče v ČR žádných významných změn, a informovalo o přípravách na reformu psychiatrické péče. Její základní myšlenkou je přenést těžiště psychiatrické péče z velkých psychiatrických léčeben do komunity – blíž k lidem, kteří k tomu, aby mohli žít v domácím prostředí, potřebují fungující zdravotnické a sociální služby. Jádrem reformy by mělo být vytvoření sítě center duševního zdraví, která by pro menší regiony zajišťovala koordinaci ambulantních a terénních služeb. Zatím se prakticky nic z toho, co reforma slibuje, nezačalo realizovat. Celková atmosféra se však změnila. Jednou přiznaná pravda, že péče o lidi s vážným duševním onemocněním je u nás zanedbána, se už nedá popřít.
„Nelíbí se mi nadřazenost psychiatrů a to, že vyžadují, abych je poslouchala. Jejich viditelný nezájem, arogance a rozlišování mezi diagnózami a pacienty. Ne že by všichni byli špatní, ale třeba na stacionáři byl hrozný psychiatr. A mám s nimi i negativní zkušenosti z práce – pracuji jako zdravotní sestra. Chodí k nám psychiatrička, která má dva univerzální výrazy, a to je všechno. Buď lhostejnost, nebo nadřazenost. Kdyby ke mně takový psychiatr přišel, tak mu neřeknu ani popel.“
„První paní psychiatrička jednala nátlakově, karatelsky, nechtěla odstraňovat příčinu mých stavů, pouze ‚direktivně zamést‘ s následky. Bylo to takové to ‚Ty, ty, ty! Tohle nesmíš dělat, takhle se nesmíš chovat – a jestli se takhle chovat budeš, budeme tě muset šoupnout do cvokárny, a tam už tě srovnají!‘ No prostě hrůza! Naprosto neempatický člověk. Žasl jsem a v duchu se sám sebe ptal, jak někdo takový může vůbec pracovat jako psychiatr! S psychology mám naopak velmi pozitivní zkušenost. Dodnes moc rád vzpomínám třeba na pana psychologa Miloše Šebelu, kterého jsem potkal v lázních v Klimkovicích. To byl milý, příjemný člověk. Otevřený, ochotný bavit se o všem.“ Slovy příbuzných pacientů: „S ambulantními psychiatry nemáme moc zkušeností, obecně se tvrdí, že mají na pacienta sedm minut, v té době kromě předepsání prášků žádný valný kontakt vzniknout nemůže. A v častých případech, kdy pacient nemá náhled a k lékaři jít nechce a nikdo ho nepřinutí, roste řada neléčených. Opravdu oceňuji paní doktorku Petiškovou, která je erudovaná, obětavá a akční, terapeuta, pana Michala Bártu, který dokáže navázat přátelský a komunikační vztah, pana doktora Pěkného, vstřícného, vlídného, který umí uklidnit rodinné příslušníky a vyvést je z bludného kruhu sebeobviňování a nasměrovat je k přijatelnějšímu řešení situace.“ „Syn se v péči lékařů cítí dobře, i když má již třetího lékaře. Sociální pracovník za ním pravidelně dochází s nabídkou pomoci do domácnosti, takže jsme nyní maximálně spokojeni. Ceníme si právě přístupu lékařů a možnosti konzultace s nimi, kdykoliv cítíme, že by mohlo být něco v nepořádku. To u každého lékaře bohužel neplatí.“
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
