Freud by mohl vyprávět... Klientka zamilovaná do svého terapeuta je vděčný filmový námět. Odborníci takovým vztahům říkají zcela neromanticky přenos. Dříve noční můra mnoha psychoanalytiků, dnes je vnímán jako pozitivní součást terapeutického procesu. Přesto má v sobě stále silné emoční napětí a terapeut by se měl mít na pozoru. Proč? O tom si povídáme s psychoanalytickou psychoterapeutkou MUDr. Silvií Nürnberger.
Autor: Daniela Kramulová
No to byste se možná divila. Také se zamilovávají - ono to totiž nesouvisí tolik s pohlavním, jde především o vztah. Tím, že se snažím vystupovat v terapeutické roli neutrálně, nesděluju klientům žádné osobní věci, mohou do mě promítat jak ženské, tak mužské postavy ze svého života. Erotické, zamilované vztahy s řadou fantazií jsou jen jednou součástí přenosových vztahů. Velmi často se ke mně pacient vztahuje jako k matce, někdy dokonce i jako k otci. Asi mu ho něčím připomínám, třeba tím, že jsem pro něj jakási autorita. Přenosové situace nejsou stabilní, mohou se rychle měnit i v rámci jednoho sezení -během hodiny může klient vůči terapeutovi prožívat pocit zamilovanosti i lásku jako k matce. Nebo taky nenávist, zlobu, závist... Přenosové vztahové vzorce jsou pozitivní i negativní.
Přenos v psychoterapii poprvé objevil Freud. Když se s ním setkal poprvé, nevěděl, co se vlastně děje. Zamilovaná pacientka mu jednou sdělila, že by ho chtěla políbit. Freuda to trochu vyděsilo, domníval se, že taková situace je na překážku další terapii. Ale později se mu to stávalo i s dalšími pacientkami a on si uvědomil, že jsou to pocity, které nějakým způsobem souvisejí se vztahy v jejich primárních rodinách. Klient je přenáší do vztahu s terapeutem, aniž by si toho byl vědom. Přenosový vztah se může do určité míry vytvářet také vůči jiným osobám, ale ne tak čistě a „koncentrovaně“ jako v terapii, protože lidé v běžných situacích nikdy nejsou natolik neutrální jako psychoterapeut, který se snaží především naslouchat, nezahlcuje klienta svými problémy, nesvěřuje se mu s osobními věcmi - takže do něj může klient své emoce snáze promítnout. Terapeut je může interpretovat a umožní tak klientovi například nahlédnout vztahové vzorce, které opakuje i jinde.
To je pravda. V téhle souvislosti mluvíme o protipřenosu. Ten byl v počátcích psychoterapie dlouhá léta považován za zcela negativní záležitost. Proto například Freud tolik zdůrazňoval, aby byl terapeut jako odrazová deska, jako zrcadlo či telefonní sluchátko, aby vůči pacientovi ze sebe nic nevysílal a vše zůstalo jen v jeho mysli. Dlouho ani nechtěl žádné informace na téma protipřenosu publikovat, aby tento ryze subjektivní prvek neuškodil vědeckému jménu psychoanalýzy. Chtěl, aby psychoanalýza byla vnímaná jako seriózní vědecká disciplína, a bál se, že když se ukáže, že do ní mohou zasahovat pocity terapeuta, přestane být považována za objektivní vědu.
Dneska víme, že být jen zrcadlem je prakticky nemožné. Klient skutečně může v terapeutovi vzbuzovat - a taky vzbuzuje - různé pocity nebo očekávání. Proto je pro psychoterapeuta tak důležitý sebezkušenostní výcvik - nejprve musí poznat sám sebe, získat vlastní zážitky z analýzy, vytvořit si vlastní přenosovou vazbu se svým analytikem, pak teprve bude schopen poznat, co se děje v druhém člověku. A bude umět odlišit, jaké prožitky jsou jeho vlastní a co v něm vyvolává nebo co na něj přenáší klient.
I protipřenos je negativní a pozitivní. Analytik může cítit nebývale silný soucit s klientem nebo na něj mít zlost, ale potřebuje tomu rozumět, vědět, kde se to bere. Je to pocit, který ten člověk v druhých něčím vyvolává? Proč se snaží, aby s ním druzí jednali soucitně a s ohledem? Může mít nějakou výhodu z toho, když každého naštve? Anebo klient nečekaně probudil něco „mého“?
Mohu se na jednoho pacienta víc těšit než na jiného. Nebo se mi o něm může zdát. Pak je dobré se ptát, proč se zrovna na něj těším? Je důležité vědět, jestli mi třeba nepřipomíná někoho známého nebo člena rodiny, anebo jestli to spíš on nějakým způsobem usiluje o to, abych ho měla ráda, protože se bojí, že bych ho mohla odmítnout, kdybych se na něj netěšila. Něco takového se člověk naučí už v dětství - možná měl pocit, že musí rodičům vyhovět, že musí dělat maximum proto, aby ho měli rádi, jinak je všechno špatně.
Je to těžké. K tomu, aby si terapeut uvědomil: „aha, pozor, ona říká něco, co mi připomíná moji situaci“ právě potřebuje ten odborný výcvik. Musí dát pozor, aby reagoval opravdu jen na to, co říká klientka. Ke zpracování pocitů, které v něm taková situace vyvolává a jimž zcela nerozumí, slouží supervize. Někdy stačí popovídat si s kolegou, říci mu, jaké máte v tomhle případě pocity, a on vám řekne, co si o tom myslí. Téma se může otevřít na skupinových supervizích. Pro psychoterapeuty jsou supervize nutností, velkým přínosem jsou i v dalších povoláních. V horším postavení jsou supervizoři, na něž se obrací hodně lidí z oboru. K jakému nezávislému supervizorovi by měli jít? Běžné je, že jezdí do zahraničí nebo supervidují se zahraničními specialisty přes skype.
Znát reference je dobré, ale když pacienti vědí něco víc z našeho soukromí, vytváří to do jisté míry odpor vůči ochotě jít do hlubších témat. Když o vás budu hodně vědět a vy o mně, o některých věcech se spolu nebudeme chtít bavit. V momentě, když přestanu být tím „projekčním plátnem“, je problém při vzniku přenosového vztahu. Do kamarádky nemůžete promítat vztahy z minulosti, vytváří se nová situace, která už není terapeutická. O tom, že se snáze svěřujeme lidem, kteří jsou pro nás cizí, se můžete přesvědčit i v běžném životě. Říká se tomu syndrom vlakového kupé: neznámí cestující se sejdou v kupé a začnou si vykládat. Častokrát se dozvíte velmi důvěrné věci nebo prozradíte něco, co byste jinému neřekli. Je v tom jisté bezpečí. Člověk nastoupil, pak vystoupí a vaše tajemství si odnese. Už ho nikdy neuvidíte. Je to taková vaše vrba.
V našem oboru je vhodnější nespěchat, věci mají svůj vývoj. Aby došlo k přenosové situaci, chce to čas. Na to, kdy zareagovat, není žádný vzorec. Já mám zkušenost radši počkat, než něco uspěchat, vždy se najde možnost, jak se k tomu můžeme vrátit. Stává se mi například, že klient si nevědomě nachází milenky, které jsou mi nějakým způsobem podobné. Věkem, tím, že mají děti... Nemusím to hned reflektovat, ale když přijde vhodná příležitost, mohu se k tomu vrátit a uvidím, co klient na to. Může třeba začít mluvit o tom, co ke mně cítí. Slyšet vyznání lásky je svůdné. Hlavně pro mužské. Ale ani ženy terapeutky nejsou imunní vůči komplimentům a vyznáním svých klientů. Člověk je narcisticky uspokojený a může na to nějak reagovat. I v takových chvílích je potřebná zkušenost ze sebeanalýzy. Musíme si zachovat vědomí toho, že je to situace pacient-terapeut, netýká se to mě osobně. Nicméně stává se, že terapeuti mají po ukončení terapie vztah se svými bývalými klientkami.
Nechci tvrdit, že takové vztahy nikdy nedopadají dobře. Jen si myslím, že na počátku to není běžný vývoj vztahu, pacient se k terapeutovi vztahuje jinak než k potenciálnímu partnerovi, kterého potká v úplně jiném prostředí. V rámci terapie mu sděluje věci, které jsou hodně intimní, hluboké, včetně svých tajných fantazií. Partnerovi by je většinou nesdělil. Jsou to věci vedoucí ke zlepšení sebevnímání, ale nejsou součástí normálních vztahů. Jsem-li pacientka a on analytik, ví o mě hodně, a já o něm téměř nic. Takový vztah nemůže být nikdy úplně vyrovnaný. Je to podobné, jako když si učitel ze střední školy, dospělý chlap, začne se 16letou studentkou. V terapeutickém vztahu je to ještě zdůrazněno tou intimitou pacientova sdělení. Jsou samozřejmě páry, kterým může vyhovovat, že někdo má ve vztahu navrch - pak to klidně může dopadnout dobře. Ale cesta k širšímu následování to určitě není. A hlavně z pohledu psychoterapeutické etiky je to nemorální.
V současnosti už je všeobecná tendence, aby se v terapeutickém vztahu klient cítil jako partner, ne jako někdo, kdo vzhlíží k velké autoritě. Platí to i pro moderní psychoanalytické směry. Stephen A. Mitchell, spoluautor knihy Freud a po Freudovi, v této souvislosti řekl, že jsme opustili vůdčí princip neutrality a zdrženlivosti a teď se musíme rozhodnout, co dělat. Mít terapeuta na piedestalu je sice také součástí přenosové situace, ale pro terapeuta to není žádná výhra. Pacient má tendenci si vás idealizovat, ale když uděláte chybu - a uděláte ji - pak můžete v jeho očích padnout z piedestalu tak hluboko, že jste rázem na černé listině. V terapii je důležité, aby pacient pochopil, že člověk může být super, a zároveň dělat chyby - a pořád je to ten samý člověk a má ho rád.
Chyby děláme neustále. Často naše chybování pomáhá pacientovi lépe zformulovat a porozumět tomu, co se děje. Sama klienty podporuji v tom, aby mi určitě řekli, pokud jsem „mimo“, abych zbytečně nebloudila. Chybu terapeut obvykle udělá, když sdělí klientovi něco, co by v danou chvíli sdělit neměl. Mám zkušenost, že někdy může být taková „chyba“ přelomovým okamžikem v terapii. Ale neděje se to často. Měla jsem například jednoho klienta, mladého Kanaďana, který tu studoval. Přišel za mnou, protože začal trpět strašnými fobiemi. Měl hrozné pocity úzkosti, nemohl prezentovat svoji práci před kolegy a pedagogy. Rozběhly se poté, co strávil určitou dobu v Polsku. Vůbec tomu nerozuměl. Povídali jsme si o tom, začal vyprávět, že jeho babička utekla před válkou do Ameriky, ale v Polsku jí zahynula celá rodina. Nějaké úzkosti měl ten mladík už předtím, ale naplno se rozběhly až po příjezdu do Evropy. V určitou chvíli jsem trochu vystoupila z role, řekla jsem mu, že se zabývám tématem transgeneračního přenosu traumatu a že mám i podobnou osobní zkušenost. Jemu se v tu chvíli ulevilo. Zjistil, že jsme na jedné lodi, že mu rozumím, a otevřel se. Brzy se velmi zlepšil, jeho úzkosti pominuly. Z analytického pohledu to byla chyba, to se neříká. Ale někdy takové situace mohou být nápomocné. Na to, jak v které situaci přesně zareagovat, žádné vzorce nenajdete, musíte pracovat pocitově, s intuicí a opírat se o psychoanalytickou teorii, která vám leckdy významně pomůže.
Pacient má tendenci si vás idealizovat, ale když uděláte chybu - a uděláte ji - pak můžete v jeho očích padnout z piedestalu tak hluboko, že jste rázem na černé listině. Slyšet vyznání lásky je svůdné. Hlavně pro mužské. Ale ani ženy terapeutky nejsou imunní vůči komplimentům a vyznáním svých klientů.
MUDr. Silvia Nürnberger Psychiatrička a psychoterapeutka s vlastní soukromou praxí zaměřenou na individuální, párovou a rodinnou psychoanalytickou psychoterapii s dlouholetou klinickou praxí. Je řádnou členkou České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. Publikuje a přednáší na téma transgeneračního přenosu traumatu a vývoje traumatu u dětí přeživších holocaust. Je součásti vzdělávacího týmu institutu pro psychoanalytickou párovou a rodinnou terapii. Členka redakční rady odborného časopisu Revue Psychoanalytická psychoterapie. Publikuje rozhovory se světoznámými psychoanalytiky (prof. Otto F. Kernberg nebo Dr. Darlene B. Ehrenberg), také překládá odborné texty z němčiny a angličtiny. Analytik může cítit nebývale silný soucit Ana s klientem nebo na něj mít zlost, ale potřebuje j tomu rozumět, vědět, kde se to bere.
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
