Jako mnozí další jsem se stala obětí dojmu, že pomoc se hledá u psychiatra. Omyl. Psychiatr nemá čas si povídat, diagnostikuje a předepisuje léky. A když je dobrý, doporučí terapeuta.
Autor: Lenka Čapková
Je prvního ledna a já si beru nižší dávku antidepresiv. Svědomitě se řídím malým pomuchlaným papírkem popsaným dny a čísly. 150 mg, 75 mg. Pondělí, středa, pátek. Úterý, čtvrtek, sobota, neděle. Neslavím příchod nového roku s papírovým čepečkem na hlavě, ale mám radost. Jsem víc než rok stabilní a neděsím se toho, co bude zítra. Jsem schopná plánovat dál než snídani. Jsem schopná se k něčemu zavázat, něco slíbit a nebát se přitom, že nic nesplním, protože vypnu telefon a umřu pro svět kolem sebe. Než jsem se k tomu dostala, trvalo to deset let. Deset let hledání metodou pokus–omyl.
Od nepovedené návštěvy dětské psycholožky kdysi dávno jsem psychologii považovala za pavědu. Kreslila jsem u ní strom a vybírala správnou možnost v dotazníku kamarádi mě a) bijí, b) mají rádi, c) žádné kamarády nemám. Připadala jsem si jako blbec a psychologie pro mě v ten moment skončila. Příště jedině psychiatr.
Na střední škole jsem melancholicky pozorovala popraskanou zeď vnitrobloku a přemýšlela. Hromadil se ve mně nepojmenovatelný smutek, který se jako tma krčil za rohem a já ho nebyla schopná vysvětlit, jen se mi prozatím dařilo ho zaplašit. Měla jsem dobrou kamarádku, která mi jednou na Štvanici při bruslení povídala, že to takhle dál nejde. Že jí není úplně dobře a že pojede do Bohnic, kde má známého psychiatra, a nechá si poradit. Vzala jsem si číslo. Něco nebylo dobře, a i když mi můj důvod nebyl jasný, byla jsem rozhodnutá jet se na něj zeptat. Tak jsem se dostala do jednoho pavilonu, mezi poloapatické pacienty uvězněné za zamřížovanými okny. Doktor byl mladý a přátelský. Na jeho obranu musím říct, že o mně nevěděl nic a já mu nebyla příliš nápomocná. Ve svém zmatku jsem si byla schopná vsugerovat, že slyším hlasy. Přišlo mi ale, že jediné, co upoutalo jeho pozornost, bylo klíčové slovo sebevražda. To vůbec funguje jako takový univerzální budíček. Ve skutečnosti jsem se ale zaobírala pouze technikáliemi. Stejně jako jiní v mém věku jsem si v hlavě srovnávala témata života a smrti a pragmaticky uvažovala nad tím, co s sebou který způsob odchodu ze světa nese. Nevím, jak u vás, ale v mojí pubertě byla otázka „Jak bys to udělal?“ docela konverzační. Dostala jsem preventivně tehdejší módní švýcarský medikament.
Slíbil, že mi ty hlasy vysvětlí. Byla jsem za ním několikrát, sepsala o sobě pár základních informací, nikdy nedostala žádnou zpětnou vazbu a nikdy jsem se nedozvěděla, co znamená slyšet hlasy. Pod dojmem pavilonu jsem se rozhodla, že je to svět, kam nepatřím. Nejsem na tom tak špatně, nepotřebuju mříže, všechno je to jen můj pocit, který mě přejde. Zvládnu to sama.
O nějaké roky později sedím na lavičce uprostřed parku, na hlavě šedo-zeleno-hnědé dredy a brečím. To bylo moje první setkání s terapií. Šla jsem naslepo. Přes on-line formulář, bez doporučení, do instituce, o které jsem věděla, že v ní sedí minimálně dva psychiatři. Přišla jsem k paní do přízemí, netušila jsem, jestli jde o psychiatričku, psycholožku, terapeutku, neprozradila mi to. Vešla jsem dovnitř a ona mě vyzvala k tomu, abych se jí svěřila. Z našeho prvního setkání jsem si neodnesla žádný dojem, kromě toho, že přijdu znovu. Z druhého sezení jsem odcházela s pocitem, že jsem naprosto ztracený případ. Na třetím sezení mi bylo řečeno, že jsem naprosto normální a že mi vůbec nic není. V hlavě mi zůstal jeden jasný obraz: „No, to je relativní. Já tady mám třeba klientku, kterou manžel bije a ona si myslí, že je to normální.“ Nebyla jsem obětí domácího násilí. Nebyla jsem obětí ničeho. Jak jsem si mohla dovolit tady obtěžovat? Připadala jsem si jako lhářka a podvodnice. A tak jsem skončila na lavičce. Byla jsem pevně rozhodnutá ve dvou věcech: nikdy už se nebudu snažit dát si na hlavu modrou barvu a nikdy už nepůjdu za touhle paní. Nedostala jsem od ní žádnou informaci o tom, jak budou sezení vypadat, jakým způsobem pracuje, neproběhla žádná dohoda. Dodnes nevím, s kým jsem se vůbec potkávala. Někdy si myslím, že se mi to třeba jenom zdálo.
Uběhla nějaká doba a já byla na doporučení opět na psychiatrii. Byla jsem odhodlaná to znovu zkusit. Tedy, zkusit cokoliv. Paní psychiatrička byla milá. Navrhla mi vyzkoušet znovu léky a já souhlasila. Za měsíc jsem se měla přijít ukázat. Tak při třetí návštěvě mi navrhla, že bych měla začít cvičit jógu. Nechápavě jsem se na ni podívala. Nebylo mi dobře, věci se neměnily k lepšímu a tohle bylo celé její doporučení. Stále mi nikdo neřekl jednu zásadní věc: psychiatr není terapeut. Očekávala jsem pomoc, ne nutně léky. Hledala jsem vysvětlení, radu, útěchu, řešení. Nevěděla jsem, že pokud zůstanu jen u návštěv na psychiatrii, které se z prvního sezení začnou rapidně a nepříjemně zkracovat – moje úvodní návštěva trvala hodinu a půl, moje poslední ani ne pět minut –, úspěšně se možná jen utvrdím ve svojí skepsi a přesvědčení, že jsem na svoje problémy sama.
Bylo to až po několika našich setkáních, kdy moje tehdejší psychiatrička navrhla terapii. Protože jsem neměla práci a nechtěla nikoho žádat o peníze, doporučila mi terapeuta, který měl smlouvu s pojišťovnou. Tentokrát jsem dostala úvodní informace. Terapeut praktikoval variaci na psychoanalýzu, měl dvě kočky a málo času. Sezení trvalo 45 minut a začínali jsme mým dětstvím. To odpovídalo tomu málu, co jsem o psychoanalýze věděla. Seděla jsem na židli naproti němu a měla mít zavřené oči a souvisle mluvit a odpovídat na jeho otázky. Když jsem nedostala žádnou zpětnou vazbu napoprvé, doufala jsem, že se něco dozvím příště. Ptal se mě na můj první zážitek z dětství. Vzpomněla jsem si na automobilovou nehodu v Jugoslávii, bylo mi pět. „A víte, kdy mají děti první vzpomínky?“ „Ne.“ „Ve třech letech.“ Aha. To bych se asi měla víc snažit, byla moje první myšlenka. Jenže já chtěla řešit, co bylo teď, ne co jsem dělala ve školce. Necítila jsem v sobě nějakou zásadní křivdu z dětství. To nejhorší, co mi rodiče nejspíš provedli, bylo, že mi koupili všechny plyšáky, co jsem chtěla.
Potřebovala jsem žít tady a teď. Řešit problémy a pocity, které se nakupily. Potřebovala jsem slyšet alespoň nějaké odpovědi, ale nedostávala jsem žádné. Sezení skončilo, uvidíme se za čtrnáct dní na dalších 45 minut. Vydržela jsem půl roku – na psychiatrii i u terapeuta. Moje poslední návštěva tehdy skončila tím, že jsem ráz naráz vysadila léky a opět doufala v to, že si věci zvládnu vyřešit sama.
Jako mnozí další jsem se stala obětí omylu, že pomoc se hledá u psychiatra. Z posledních sil se dotáhnout do ordinace a vydat se napospas péči. Tady mě máte, prosím vás, dělejte něco. Nenapadlo mě jít za psychologem nebo terapeutem. U pokusu s psychoanalýzou nemůžu dobře hodnotit, jestli pro mě byla dobrá, či špatná, jaký terapeut ve skutečnosti byl. Později jsem se dozvěděla, že ta „pravá“ je dost drahá a registrovaných terapeutů je málo. Další můj pokus o sebeterapii už každopádně skončil těžkou depresí, se kterou se nedalo pohnout. Výše zmíněná psychiatrička po e-mailu změnila diagnózu a doporučila mi terapeutku placenou. Tak jsem se dostala na transakční analýzu, na kterou docházím dodnes.
Když jsem před téměř třemi roky vcházela dovnitř, byla jsem znovu plná naděje, zároveň maximálně obezřetná. Tentokrát jsem ale zažila úvodní sezení. Dozvěděla jsem se, jaké metody terapeutka používá i jaké má zkušenosti. Všechno šlo postupně a na dalším setkání jsme se společně domluvily. Šlo o dohodu, kdy mi terapeutka neslibovala, že mi pomůže, ale že to spolu zkusíme.
Od začátku dbala na to, abych se cítila v bezpečí, a všechno mi vysvětlovala.
To jsem potřebovala: chtěla jsem vědět, co, proč, kam, jak. Kolem mě nebylo nic, čeho bych se mohla chytit, můj mozek fungoval na nouzový režim.
Měla jsem za sebou šest měsíců v posteli. Nevěřila jsem nikomu, nevěřila jsem v nic. Byla jsem ochotná zase kreslit strom, vyplnit nějaké testy, jen pokud se dozvím, co z toho vyplývá. Když budu moct říct, že tahle otázka je podle mě pěkná pitomost, říct ne, pokud mi bude něco proti srsti a dostanu zpětnou vazbu. Je to můj čas a ona je můj průvodce.
Potřebovala jsem pravidla, ale musela jsem vědět, že jim můžu věřit, že tohle není další nesystematická děravá forma, která brzo skončí v koši. Na začátku se musím naučit zformulovat, co od ní na daném sezení potřebuji, s čím do terapie přicházím. Někdy mi popíše víc podrobností z transakční analýzy, jindy budeme zkoušet dynamické modelování, někdy nic z toho nebude potřeba. Na závěr si uděláme krátkou reflexi toho, k čemu jsme dospěly. Možná že problém nevyřešíme, ale uděláme tečku v ten moment, kdy se budeme moci rozejít. V začátcích to znamenalo, že vydržím další dva dny, budu se snažit ráno vstát z postele, umýt se a najíst, než se dočkám terapie. Postupem času se intervaly začaly prodlužovat, ale věděla jsem, že jí můžu kdykoliv zavolat. Učila jsem se, že nejdůležitější v krizi není hodit flintu do pole a padnout na zem.
Někdy není snadné najít pomoc. Ale za sebe můžu říct, že má cenu to stále zkoušet. Terapie mi dala nástroje, které jsem potřebovala, abych pochopila samu sebe, a zároveň pro sebe našla i pochopení. Když přišel správný čas, vrátila jsem se i do školy. Do úplně jiné a v úplně jiném kontextu. Především jsem se ale vrátila do života a začala jsem pracovat, začala jsem znovu fungovat. Dobré dny převážily nad špatnými, mohla jsem se zase začít vídat s lidmi a začít s nimi i navazovat vztahy. Mohla jsem se přestat bát zimy, Vánoc, narozenin, budoucnosti.
Nikomu netvrdím, že je terapie lékem na všechno nebo že bude všem vyhovovat. Já si těžko dovedu představit, kde bych bez ní teď byla. Díky terapii jsem získala strukturu, které se můžu držet, aniž bych si připadala spoutaná. Našla jsem jistotu a porozumění, které jsem potřebovala.
Nečekám, že můj život teď bude dál jen stoupat bez žádných zakopnutí, jsem to pořád já se svojí melancholií, minulostí, blbými nápady a modrou barvou na vlasy. Bude ještě tolik krizí, že si to ani neumím představit. Vím ale, jak se jim bránit.
***
Nebyla jsem obětí domácího násilí. Nebyla jsem obětí ničeho. Jak jsem si mohla dovolit tady obtěžovat? Připadala jsem si jako lhářka a podvodnice.
O autorovi: Lenka Čapková, autorka se živí jako překladatelka a studuje na právnické fakultě.
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
