Představa silně nalíčených afektovaných žen, emočně vypjatých scén plných křiku a hroucení nám zakrývá fakt, že dříve hysterická, dnes histriónská dynamika je v mnoha z nás. A že histrióni do našeho života vnášejí pohyb a barvy.
Autor: Jakub Hučín
„Nemohla jsem plakat nebo se zlobit, táta hned řekl, že jsem hysterická...“ „Bála jsem se, že bych mohla být hysterická jako moje máma, tak jsem emoce radši nedávala najevo...“ – To jsou častá vyjádření mladých žen, které se rozhodly projít terapií, protože si netroufly prožívat a vyjadřovat své emoce. Podivné slovo „hysterie“ ve společnosti zdomácnělo a postupně se stalo strašákem pro všechny, kdo intenzivně prožívají své emoce. A také nástrojem kontroly pro ty, kteří se emocí bojí a potřebují je u druhých potlačit. Je to jednoduché – stačí někoho označit za hysterika, a emoce jsou rázem pod kontrolou.
Pojem „hysterie“ už od dob staroegyptského a starořeckého lékařství označoval duševní poruchy u žen, za jejichž příčinu se považoval patologický pohyb dělohy (řec. hystera – děloha) v ženském těle.
V současné době se pojem „hysterie“ používá spíše v laických kruzích, odborníci ho kvůli jeho obsahové nejasnosti a zprofanování vyměnili za pojem „histriónství“. To lépe a přesněji vyjadřuje, o co v tomto prožívání jde. Slovo „histrión“ se totiž ve starém Římě používalo jako označení pro herce v divadle, později ve středověku pro potulného herce nebo kejklíře, tedy pro osobu, která vyprávěla a dramaticky ztvárňovala příběh, která se snažila upoutat pozornost diváků, různě se pitvořila a bavila je svým předváděním a hereckým uměním. Je to ale termín, jenž je i nadále používán jen jako označení patologického duševního prožívání a projevu.
To je problém nejen u hysterie. Jako kdybychom měli obecnou potřebu naprosto jasně vymezit a oddělit od sebe zdravý pól, zdravé prožívání a projevy a patologické prožívání a projevy. Buď je někdo histrión, a tak má histriónskou poruchu osobnosti, anebo je zdravý. Buď je někdo narcistní, tedy patologicky narcistní, anebo je v pořádku. Nula, nebo jednička. A pohled do manuálu Mezinárodní klasifi kace nemocí nás v tom může utvrzovat.
Stačí si pod kódem F60.4 přečíst o přehnaném projevu emocí nebo o vysoké sugestibilitě či touze vyhledávat vzrušení, a hned jsme schopni dotyčnému člověku, nejčastěji ženě, přisoudit nálepku hysterie. Přitom nám uniká důležitý detail. Pro posouzení, že jde opravdu o poruchu osobnosti, uvádí manuál duševních poruch ještě navíc velmi důležitá obecná kritéria. Mezi jinými musí jít o výrazně disharmonické postoje, jež skutečně poškozují osobu nebo její vztahy a vedou ke značné osobní nepohodě a negativně ovlivňují výkonnost a společenské uplatnění jedince. A najednou zjistíme, že mnohým histriónům kolem nás jejich dynamika nijak zvlášť život nekomplikuje a jejich vztahy nepoškozuje.
Že jsou v něčem výrazní a osobití, to ano, ale že to vlastně není nijak na škodu. Nudný život bez histriónů.
Jestliže si dovolíme vnímat histriónskou dynamiku jako něco přirozeného a obohacujícího, objeví se nám úplně jiný obraz člověka. Už to není nepříjemný jedinec ohrožující nás svými silnými emocemi, ale člověk vnášející do mezilidských vztahů pohyb, barevnost a spontaneitu. Lidé, kteří ve společnosti dokážou udržet zábavu, jsou vtipní, mají vlastně vždy histriónské ladění, jsou vždy tak trochu herci.
„Zdravá a přirozená“ histriónská dynamika sama o sobě vzniká pravděpodobně kombinací několika faktorů.
Základem jsou bezesporu vrozené temperamentové vlohy. A jsou-li tyto vlohy vrozené, a tedy geneticky podmíněné, můžeme předpokládat, že se v blízkém okolí „přirozeného histrióna“ bude vyskytovat ještě někdo další podobně laděný, nejčastěji některý z rodičů, který bude tuto dynamiku u svého temperamentního dítěte podporovat (např. rodič-herec bude své dítě brát do prostředí divadla a je pravděpodobné, že se jeho dítě, které má přirozeně histriónskou dynamiku, dříve či později do dění v divadle i samo zapojí).
Tento pohled nám rozšiřuje vnímání hysterie/histriónské dynamiky a posouvá nás k tvrzení, že histriónská dynamika je sama o sobě dynamika zdravá a přirozená. Podílí se velmi významným způsobem na rozvoji vztahové interakce a je inspirativní svojí spontánní emocionalitou pro ty, kdo mají větší či menší problém emoce projevovat. Obdobně to platí i u ostatních dynamik, které mají v Mezinárodní klasifi kaci nemocí svou diagnózu. I narcistická dynamika je sama o sobě zdravá a přirozená – lidé, kteří mají tah na branku, dokážou realizovat své vize a jsou cílevědomí, jsou také pro své okolí inspirativní. A co by si počala společnost bez jedinců s tzv. anankastickou dynamikou, pro kterou je typické určité puntičkářství, kontrola a tendence udržovat pravidla a vyžadovat jejich respektování?
Ona je vlastně každá porucha osobnosti původně zdravá a legitimní. K deformaci dochází působením nepříznivých okolností nejčastěji v rodině (alkohol, násilí, zneužívání...), kdy původně zdravá dynamika rigidizuje a mění se na obranný mechanismus. Rozlišení zdravého a chorobného tedy daleko spíše vychází z obecných kritérií, která defi nují poruchu osobnosti – tedy jestli je nositel dané dynamiky dostatečně pružný ve svých reakcích na okolí, jestli reaguje adekvátně, anebo jestli jsou jeho postoje a jeho prožívání natolik rigidní, že mu nakonec vnášejí do života a do vztahů disharmonii a ze vztahů ho vyřazují. Obecně bychom mohli říci, že ze zdravé dynamiky, třeba té histriónské, se stává dynamika patologická ve chvíli, kdy místo toho, aby váš život podporovala, ho blokuje.
Literatura:Hřebíčková, M. (2004). NEO osobnostní inventář (podle NEOPIR P. T. Costy a R. R. McCraee). Praha: Testcentrum.
Tento odborný článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
