Jak opravdu vypadal spánkový režim našich předků žijících ještě v těsném propojení s přírodou? Donedávna jsme se o tom mohli jen dohadovat. Teď nám odpověď nabídlo sledování lovců a sběračů z Afriky a Jižní Ameriky. Přináší i řadu překvapivých odhalení.
Autor: Jaroslav Petr
Obecně se má za to, že osmihodinový spánek vyplývá z přirozených potřeb člověka a že naši předkové prospali denně přinejmenším tuto dobu. Když se jim naskytla příležitost, rádi si přispali ještě déle. Někteří odborníci předpokládají, že pravěcí lovci si kromě vydatného nočního spánku dopřávali také kratšího „šlofíka“ přes den. Ještě v renesanci byl běžný tzv. dvojí spánek, kdy lidé chodili spát „se slepicemi“, uprostřed noci se na několik hodin probudili, aby pak zase pokračovali ve spánku až do rána. Tehdejší lékařské knihy nabádaly manžele, aby nechávali pokus o početí potomků právě na noční přestávku, kdy se už organismus „prvním spánkem“ zotavil po namáhavém pracovním dni.
Lovecko-sběračský životní styl z naší planety nenávratně mizí. Například z tisícovky tanzanských Hadzů už ho praktikují poslední dvě stovky lidí. Naši předkové se však živili sběrem a lovem po statisíce let a dokonale se tomu přizpůsobili. Mnohá evoluční dědictví z těchto dávných dob z nás nevyhnala ani moderní civilizace. Lovci a sběrači totiž prožívali období, kdy se jim nedařilo sehnat dostatek potravy. Když pak ulovili velké zvíře, byl najednou potravy nadbytek. Období strádání se střídala s dobami hojnosti. Lidské geny jsou z těchto časů „naladěny“ k tomu, aby organismus ždímal z každého sousta maximum energie a její přebytky směroval do rezerv v podobě tukové tkáně. V době, kdy k získání velkého množství kaloricky vydatné potravy není zapotřebí více než zajet autem k nejbližšímu supermarketu a tam naplnit nákupní košík „úlovkem“, nám tento „spořivý metabolismus“ zadělává na celou řadu civilizačních chorob.
Podobně viníme moderní dobu i ze svého chronického nevyspání. Jsme přesvědčeni, že naše trápení se spánkem odstartoval Thomas Alva Edison vynálezem žárovky, která zaplašila z našich domácností večerní přítmí. Na spánek jsme začali pomalu, ale jistě nahlížet jako na promarněný čas a šidíme ho. Místo blaženého oddychování do polštářů trávíme večery prací nebo zábavou. Řadu našich zdravotních potíží přičítáme tomu, že na rozdíl od lovecko-sběračských předků nespíme aspoň osm hodin denně. Skutečně spali pravěcí lidé každý den tak dlouhou dobu?
Americký psychiatr Jerome Siegel došel k závěru, že by neškodilo, kdybychom si spánkový režim předků ověřili. Cestu časem zpátky do daleké historie lidstva mu nahradilo studium života posledních lovců a sběračů planety – Hadzů obývajících sousedství slavného národního parku Serengeti, Sanů z jihoafrické pouště Kalahari a Tsimanů z tropického podhůří jihoamerických And. Siegelovi vyšli vstříc antropologové studující lovce a sběrače v nejrůznějších částech světa. Od Siegela dostali přístroje spolehlivě evidující denní aktivity člověka. Při expedicích se domluvili s některými Hadzy, Sany a Tsimany, aby přístroje nosili na zápěstí a nechali se jejich prostřednictvím monitorovat. Přístroje zaznamenávaly i teplotu vzduchu, teplotu lidského těla a intenzitu slunečního svitu. Takto nashromážděná data podrobil Siegel pečlivým analýzám. Výsledky ukazují, že mnohé z našich představ o přirozeném spánku neodpovídají realitě.
Lovci a sběrači neuléhají ke spánku se západem slunce.
Naopak. Zůstávají vzhůru v průměru ještě asi tři a půl hodiny po setmění. Obvykle tento čas stráví u táborového ohně nejrůznějšími společenskými aktivitami. Dlouho si například vyprávějí o tom, co přinesl právě končící den. Prodloužení dne umělým osvětlením v „době po Edisonovi“ bychom proto neměli vnímat jako fatální vybočení z tradičního životního rytmu, při kterém se chodí spát s večerními červánky. Protažení večerních aktivit je naopak návratem k původnímu dennímu režimu našich dávných předků. Jeden rozdíl ale přece jenom nelze přehlédnout. Zatímco Sanové, Hadzové či Tsimanové tráví večery pospolitě, my utíkáme do soukromí, kde nám mihotavé plápolání ohně nahradí přísvit počítačových monitorů, displejů tabletů a mobilních telefonů nebo televizních obrazovek.
Jako mylná se ukázala také představa, že lidé oproštění od pokušení moderní civilizace prospí denně osm či devět hodin. Lovci a sběrači spí v průměru šest a půl hodiny denně. Délka spánku kolísá s ročním obdobím. V zimě se protahuje k sedmi hodinám, v létě se zkracuje na šest hodin denně.
Lovci a sběrači by měli být podle našich představ chronicky nevyspalí, ale nic takového se u nich neprojevuje. Zdravotními poruchami, jež přičítáme spánkové deprivaci lidí žijících v moderní civilizaci, Hadzové, Sanové a Tsimanové rozhodně netrpí. Ve srovnání s námi se těší vynikající fyzické kondici a obezita, hypertenze či ateroskleróza je netrápí.
Odborníci předpokládali, že neodmyslitelnou součást životního rytmu lovců a sběračů tvořil krátký spánek přes den a že moderní civilizace ve své uspěchanosti tento zvyk ke své vlastní škodě odbourala. I to se ukázalo jako iluze.
Hadzové, Sanové či Tsimanové přes den prakticky nikdy neusínají. Do jejich šestihodinového spánku se také nevejdou několikahodinové přestávky, jakými prokládali noci středověcí Evropané. To vysvětluje Siegel tím, že Evropa leží ve vyšších zeměpisných šířkách, kde je v zimních měsících noc mnohem delší než v rovníkových oblastech obývaných studovanými lovci a sběrači. Středověcí Evropané přes léto nespali „na dvě směny“. Nedovolila jim to náročnost zemědělských prací, na jejichž výsledcích závisela obživa a kterým se museli věnovat od rozbřesku do soumraku. Dlouhé letní dny se snažili využít k tomu, aby toho na polích, lukách a v sadech stihli udělat co nejvíc. V zimních měsících, kdy bylo práce mnohem méně, si mohli dělený spánek dovolit. Do postelí pod teplé duchny je zaháněla i nízká teplota v obydlích. Dělený spánek bychom měli podle Siegela vnímat spíše jako abnormalitu vzniklou v důsledku života mimo prostředí rovníkové Afriky, kde člověk homo sapiens jako biologický druh vznikl a kde se pak dlouhou dobu vyvíjel. „V tomto případě platí, že moderní kultura nenarušila přirozený rytmus lidského spánku, ale elektrickými světly a topením v obytných domech ho naopak obnovila,“ vysvětluje Siegel.
V populacích ekonomicky vyspělých zemí si každý pátý člověk stěžuje na poruchy spánku. Hadzové, Sanové nebo Tsimanové nic podobného neznají a jejich slovník výraz pro nespavost neobsahuje. Jedním z důvodů poruch spánku může být nevhodný tepelný režim našich ložnic. Lovci a sběrači se probouzejí, když venkovní teplota dosáhne k ránu svého minima. Po miliony roků spali naši předkové v prostředí, kde celou noc teplota postupně klesala a kde se s východem slunce začal vzduch opět prohřívat. V našich ložnicích sice často přivíráme na noc topení, aby se nám lépe spalo, ale teplota vzduchu se tam pak drží po celou noc víceméně na stejné úrovni. „Z výsledků studia spánku lovců a sběračů se zdá, že neustálý pokles teploty během noci představuje nedílnou součást regulace spánku u lidí,“ říká Siegel.
Ráno byli příslušníci všech tří studovaných lovecko-sběračských národů vystaveni nejsilnějšímu světlu.
Jeho intenzita dosahovala hodnot, které dostačují k plnohodnotnému „seřízení ručiček“ vnitřních biologických hodin. Mnohé z problémů současné civilizace mají původ v tom, že se pohybujeme v uzavřených prostorách s umělým osvětlením, jehož intenzita zdaleka nedosahuje hodnot přímého slunečního svitu. Za běžného dne jsme venku vystaveni světlu o intenzitě kolem 10 000 luxů. I ty nejlépe osvětlené místnosti nám ale neposílají do oka více než 500 luxů, a často je to ještě mnohem méně.
Vnitřní biologické hodiny se musí pravidelně nastavovat do souladu se střídáním světla a tmy během dne a noci.
V umělém světle se to vždycky úplně nezdaří. Narušení chodu biologických hodin potom stojí v pozadí zvýšené náchylnosti k celé řadě civilizačních chorob. Zvláště nebezpečné jsou diskrepance v chodu „centrálních“ biologických hodin v části mozku zvané nucleus suprachiasmaticus a v chodu „lokálních“ biologických hodin, které „tikají“ a řídí aktivitu v jednotlivých orgánech. Například vnitřním hodinám v trávicím traktu můžeme pozdně nočními večeřemi posunout ručičky do polohy odpovídající vrcholu dne. Ranní „seřízení“ biologických hodin intenzivním přirozeným světlem se ukazuje pro správný chod nucleus suprachiasmaticus jako naprosto zásadní. I proto má intenzivní ranní světlo pozitivní vliv třeba na léčbu některých typů duševních depresí.
Noční probouzení považují mnozí z nás za naprosto nežádoucí. S postupujícím věkem nás tyto „přestávky“ ve spánku trápí stále víc. Výzkum denních a nočních aktivit lovců a sběračů však napovídá, že noční buzení je naprosto přirozené a pro naše předky bylo evolučně výhodné. Analýzy dat o spánku Hadzů odhalily, že se tito lidé na krátkou dobu vzbudí i několikrát za noc. Seniory to potkává výrazně častěji a jsou pak vzhůru déle než mladí příslušníci lovecko- sběračské skupiny. Nikdo z Hadzů však nepovažuje noční probouzení za nic, co by je obtěžovalo a na co by si měli stěžovat.
Nejen matky buzené kojenci, ale i ostatní členové lovecko-sběračského společenství se čas od času vzbudí, chvilku se převalují nebo i vstanou, třeba odejdou stranou vykonat tělesnou potřebu. Pak zase v poklidu usnou. Při studiu typické lovecké tlupy čítající asi třicet lidí se ukázalo, že po celou noc je prakticky neustále někdo vzhůru. Stav, kdy všichni členové tlupy bez výjimky tvrdě spí, nastal za celý měsíc sledování na pouhých osmnáct minut.
Hadzové spí buď společně na zemi kolem táborového ohně, nebo po menších skupinkách v jednoduchých chýších zbudovaných z větví a stébel travin. Ačkoli žijí v oblasti, kde se běžně vyskytují velké šelmy, jako jsou lvi, levharti nebo hyeny, nikdy nestaví na noc hlídky. Vzhledem k tomu, jak často se v noci budí, by blížící se hrozbu s vysokou pravděpodobností někdo zaznamenal a varoval by před ní ostatní. K bezpečí spící tlupy přispívají největší měrou její starší členové, kteří se budí častěji.
„V průmyslově vyspělých zemích chodí řada starších lidí k lékaři, kde si stěžují, že se v noci budí a nemohou znovu usnout,“ říká členka výzkumného týmu Alyssa Crittenden z University of Nevada. „Ale možná je s nimi všechno v pořádku. Některé problémy se spánkem seniorů, které se snaží lékaři potlačit, možná nejsou poruchou spánku, ale pozůstatkem z dob, kdy bylo noční probouzení výhodné a životně důležité.“ Spánek lidí i živočichů zůstává v mnoha ohledech i nadále zastřen tajemstvím. Z podhoubí tajemna se pak rodí falešné představy přerůstající v mýty. Jak ukazuje výzkum lidí žijících v nenávratně mizejícím světě lovců a sběračů, k jedněm z tvrdošíjně tradovaných mýtů patří zřejmě i představa o přirozenosti osmihodinového spánku. Například Japonci s průměrnou délkou spánku kolem 6 hodin a 50 minut jsou prezentováni jako národ masově trpící chronickou spánkovou deprivací. Naopak Portugalci s průměrnou dobou spánku 8 hodin 25 minut jsou dáváni světu za příklad „zodpovědných spáčů“. Měřeno metrem spánku přírodních národů se však zdá být japonský spánkový režim zcela v pořádku a spánek Portugalců naopak poněkud hypertrofovaný.
Použitý zdroj: Maric, A. et al. (2017). Insufficient sleep: Enhanced risk-seeking relates to low local sleep intensity. Annals of Neurology. Samson, D. R. et al. (2017). Chronotype variation drives night-time sentinel-like behaviour in hunter-gatherers. Proceedings. Biological Sciences. Yetish, G. et al. (2015). Natural sleep and its seasonal variations in three pre-industrial societies. Current Biology.
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
