Provozovat psychoterapii neznamená pouze provádět rutinní práci podle formálních pravidel terapeutických škol. Mnohem spíše je to kreativní práce. Dobrý terapeut při ní přistupuje ke každému svému klientovi jedinečným způsobem a využívá naplno své vlastní já k pochopení jeho osobnosti. Tak chápe terapeutickou práci Robert Lindner, významný americký psychoanalytický terapeut a také autor knižní předlohy legendárního filmu Rebel bez příčiny s Jamesem Deanem v hlavní roli.
Autor: Zuzana Daňková
V knize Padesát minut z roku 1954 dává Lindner nahlédnout do své vlastní terapeutické práce prostřednictvím popisu analýz pěti zajímavých až kuriózních případů -psychopatického vraha, impotentního komunisty, bulimičky s neobyčejně silnými záchvaty přejídání, sociopata se zálibou ve fašismu a nakonec fyzika, který je přesvědčený, že žije v jiných časech a galaxiích. Lindner pracoval krom jiného jako vězeňský psycholog, což mu poskytlo příležitost terapeuticky pracovat i se silně narušenými jedinci, jakými byl vrah Charles a fašista Anton ze dvou povídek - v obou případech Lindner ukazuje, že emoční plochost, asociálnost, neschopnost empatie a agresivita má základ v traumatických zkušenostech z dětství, v němž se budoucím sociopatům nedostávalo naplnění základních dětských potřeb přijetí a rodičovské lásky. Důraz kladený na dětské, většinou negativní a bolestné zkušenosti je typický pro všechny vylíčené případy a Lindner přesvědčivě argumentuje pro nutnost ponoru do minulosti v průběhu terapeutické práce. Jediným bodem, který ve mne vzbuzoval opakovaně nedůvěru, byl důraz, který byl ve většině případů kladen na oblast sexuality - vrah chtěl ve skutečnosti zabít svou matku, k níž ho pojila incestní fascinace; impotence pramenila ze strachu z kastrace, bulimička zaplňovala prázdnotu, která symbolizovala její touhu mít dítě s vlastním otcem. U těchto motivů se lze ptát, zda klasický freudovský důraz kladený na sexualitu není přehnaný a zda by vysvětlení mnoha potíží jinými cestami nebylo více přesvědčivé. S takovou námitkou by ostatně souhlasily i některé současné psychoanalytické směry.
Asi bych se shodla s více čtenáři, že nejzajímavější z celé knihy je příběh poslední, a to nejen absencí zmíněného sexualizování psychických potíží, ale celým popisem charakteru člověka, jehož osud vypráví. Do Lindnerovy ordinace je poslán fyzik pracující na významném vládním projektu, neboť začal zanedbávat svou práci; jako omluvu nadřízeným řekl, že chybu uznává a že se „pokusí trávit zase více času na této planetě“. V analýze se poté odkrývá fascinující vnitřní svět vědce, který si na základě své dětské osamělosti postupně vytvořil naprosto velkolepou kosmickou fantazii, v níž obývá časově i místně odlehlou galaxii, život na níž zaznamenal na tisících stranách svého „životopisu“ a na dalších tisících dodatečných stran nákresů, map, plánků, výpočtů a schémat. A je to právě tento případ, který se i do života Lindnera otiskl očividně nejvýrazněji - při svém původním plánu ponořit se do pacientovy psychotické fantazie se jí nakonec stal sám natolik fascinovaný, že to musel být sám léčící se pacient, který mu pomáhal se z jeho bludu dostat ven. Touto zkušeností vedla Lindnera fyzikova analýza jako jediná k uvědomění, že pevnost dělící linie mezi „bláznivým“ pacientem ležícím na pohovce a „zdravým“ analytikem sedícím v křesle za ním, je iluzorní a že je často pouze věcí náhody, na které straně hranice psychického zdraví a nemoci se člověk ocitne. Právě tahle myšlenka, společně s důrazem na kreativní podstatu psychoterapie, pro mne představovala hlavní sdělení, které si z knihy ráda odnáším.
***
Robert M. Lindner: Padesát minut, Pět příběhů z terapeutické praxe Portál, 2016, 285 str.
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
