Druhá únorová neděle je Mezinárodním dnem manželství, v Česku mu věnujeme dokonce celý valentýnský Národní týden manželství. Partnerské poradny pořádají dny otevřených dveří, manželští poradci workshopy a besedy - a my si povídáme s jedním z nejznámějších tuzemských poradců a autorem knih o partnerských vztazích, s psychologem Petrem Šmolkou.
Autor: Daniela Kramulová
Nedávno jsem se to pokusil odhadnout. Je to zhruba deset tisíc případů, kdy buď přišel jeden z partnerů, nebo oba. Scénářů, podle kterých vztahy probíhají, není nepřeberné množství. Klientů se nejprve ptáme na „tvrdá data“ - jak dlouho jsou spolu, kolik mají dětí - a pak je necháme mluvit. Musím přiznat, že po prvních pěti větách už bych byl většinou schopný ten příběh dovyprávět. Jenže klienti přicházejí i kvůli tomu, aby se vypovídali, takže jim ten prostor musíme dát. Ale určitá pravidla fungují téměř bez výjimek. Pokud například přijde žena, která vypadá jen trochu k světu, a začne vágně popisovat, jak je v manželství nespokojená, do toho občas zaslzí, tak se ve druhé části povídání objeví: já jsem někoho poznala. Mužský středního věku zase obvykle přijde s obecnými stesky, že se hledá, že vnímá ve vztahu odcizení. Pokud víme, že se ženil relativně mladý bez větších zkušeností se vztahy a že už má odrostlejší děti, taky v podtextu bývá jiný vztah, který neustojí, protože nemá srovnání. Zdá se mu, že se mu převrátil celý život. Místo toho, aby svou „krizi středního věku“ řešil tím, že si najde nějaké hobby, začne stavět dům, dá se k motorkářům nebo odjede meditovat do Tibetu, má pocit, že najít se, mu pomůže jedině nový vztah. Ale mnoho manželství s podobnými problémy má ještě šanci.
Jak kteří. Ale v zásadě platí, že když jdou do zařízení, které se jmenuje poradna, přece jen očekávají, že si něco jako radu odnesou. Ale místo slova rada můžeme použít nadřazený pojem intervence. Intervencí může být vhodně položený dotaz nebo jen to, že opakujeme a komentujeme, co klient říká. A on si z toho vezme něco užitečnějšího než z rady. Triviální příklad: Když řeknete průměrně inteligentnímu klientovi: „Občas kupte ženě kytku, i když zrovna není Valentýn“, bude to vnímat, že ho máte za troubu. Ale dotaz: „Zkuste si představit, že byste jen tak přinesl kytku. S jakou reakcí by se to u manželky setkalo?“ To už je jiná. Začne očekávanou reakci popisovat a třeba mu tam někde utkví, že kdyby chtěl, aby mu řekla něco hezkého nebo aby byla vlídnější, že by ta kytka třeba zabrala.
Tak se můžeme bavit o tom, co jiného, kromě toho, že jí nenosil kytky, může vůči němu mít.
Psychologové jsou obratlovci jako všichni ostatní, že by měli nějakou apriorní výhodu ve vztazích, to nemají. Někdy dokonce může mít fakt, že se člověk živí poradenstvím, negativní dopad. Například pokud je přesvědčený, že má patent na rozum. Nebo ten druhů může vypouštět podpásovky typu: ty si myslíš, že když ti tohle budou žrát klienti, že ti to sežeru taky? Pokud jde o moji osobní zkušenost, vztah psychologů, kteří navíc dělají tentýž obor, může mít i svá pozitiva. Jednak mají společné téma. Někdy se doma baví o klientech a mohou si být vzájemně přínosem. A další výhoda: když člověk vidí, co všechno jsou lidé schopní si dělat, pak mu jeho manželství připadá téměř idylické.
Vymyslete si cokoli včetně toho, že manželka skončí s nalomeným krčním obratlem, až po to, že jiná žena dokáže verbálně svého mužského totálně vykastrovat. Nebo příšerné mentorování, něco jako pygmalionský komplex, „já si tu svou manželku vychovám“, to je někdy na zabití. Nebo z druhé strany vydírání dětmi. Dá se dokonce vydírat i dítětem ještě nenarozeným: nemysli si, že bys to dítě pak někdy viděl!
Průšvih je, když si dvojice nestojí už ani za to, aby se pohádala. Ten druhý je pro vás tak marginální, že vás už ani nenaštve. Pak je asi lepší jít do toho, čemu se vznešeně říká divorciální terapie. Zkrátka připravit partnery na slušný rozvod.
Mám zkušenost, že když za mnou přijde mladší novinářka, abych se k tomuto tématu vyjádřil, často ho přináší proto, že v něm má cosi osobního. Téma ji osloví, protože sama je v podobné situaci.
Blbě. Zvýšil se věk, kdy vznikají zásadnější vztahy, a dívka, která dokončuje vysokou školu, potom ještě studuje v zahraničí, buduje si kariéru a nemá vztah nebo se jí rozpadl, najednou nemá moc příležitostí, kde hledat. V práci jsou kolegové už přebraní a většinou jí chybí přirozené prostředí, v němž se mladší ročníky snáze seznamují - škola, diskotéky... Navíc po třicítce do hry vstoupí biologické hodiny, které ji trochu zneklidňují. Tím, že nejsou vhodní partneři, bývá volbou z nouze muž, který je „tak trochu ženatý“ - vzdělaná single třicátnice uvěří, že od rodiny odejde a bude s ní. Nebo má aspoň vizi, že to bude dobrý dárce biologického materiálu, aby mohla povít robě. Nakonec i případy různých VIP osobností, například expředsedů vlády Topolánka a Paroubka, ukazují, že v tom akváriu, kde se pohybují, se tyhle dvě „kohorty“, jak říkají sociologové, přitahují. Když se dostanou dohromady nezadané třicátnice a muži kolem padesátky, kteří už mají odrostlé děti a trochu vyčpělá manželství, je velké riziko, že vznikne vztah. Ale v poslední době se tenhle trend přece jen trochu mění.
Generace mužů čtyřicátníků se ženila a zakládala rodiny o něco později než dnešní padesátníci. Mají menší děti, jejich manželství netrvá tak dlouho, takže mají daleko menší snahu udělat takovou dramatickou změnu, jako je založení nové rodiny.
Existují. Záleží na věku partnerů, ale pokud jsou oba psychologicky i sociálně zralí a chodí spolu šestý rok, je tu velký otazník, proč vztah nechtěli posunout do další fáze, ať už sňatkem, společným rodičovstvím, nebo směrem k rozchodu. Když se zafixuje vztah, v němž není moc povinností, i když spolu dvojice bydlí, může být problém. Takoví klienti pak přicházejí s tím, že se jim bortí vztah po narození dítěte. Byli zvyklí, že na sebe měli spoustu času, měli se ekonomicky docela slušně, a najednou přijde změna, která je z jejich pohledu opravdu k horšímu. Mají na sebe méně času, jsou uštvaní, nikam se moc nedostanou, finančně se situace zhorší. Kdyby historie vztahu byla o něco kratší, nenavykli si tolik na tu nezávaznost a volnost, na užívání si... Setkávám se i s tím, že jeden už by byl rád, aby se vztah posunul směrem k nějakému společnému projektu, ale druhý se do toho nežene. Buď ve vztahu zůstává nějaký latentní problém, o kterém se raději nemluví, nebo ten, který by vztah ještě rád táhl směrem k nezávaznější poloze, nakonec podlehne, udělá vstřícný krok a třeba založí rodinu. Ale zůstává v něm nepříjemný pocit, který někdy dává najevo: já jsem si to nepřál, byl jsem do té situace natlačený, tak si to teď vyžer ty.
Jsme společnost hodně pedocentrická. Mladí rodiče mívají pocit, že svěřit někomu na hlídání kojence nebo batole je něco nepatřičného, že by se mu měli věnovat neustále. Nebo nedej bože, aby měli chůvu nebo paní, která by jim vypomohla v domácnosti! Přitom taková úleva, která může přijít formou vnější pomoci, jim může dát prostor, aby zas sbírali příjemné společné prožitky. Ty nenasbírají z toho, že sedí večer co večer unavení v obýváku. U nás je typické, že i v rodinách, které by si mohly dovolit hospodyni, je to vnímané jako něco, co se nesluší. Často to blokují právě ženy. I kdyby muž byl nakloněný tomu, ať nám někdo chodí jednou týdně uklízet, vyžehlit atd., partnerka to často vnímá jako devalvaci své ženské role a staví se proti. Řekl bych, že je to odraz přerušené tradice, že si s sebou táhneme představu, která se tu zabydlela po roce 1948 - mít hospodyni rovná se být líná buržoazní panička. V zemích, kde tradice zpřetrhaná nebyla, takový problém nemají. Proč jezdí naše děvčata jako au pair do Anglie? Protože se chtějí naučit jazyk, vydělají si a poznají cizí prostředí, ale taky proto, že u nás není taková poptávka, protože mít někoho k dětem a do domácnosti se nesluší.
Je to dané tím, že jsem v oboru dlouho, klienti se nabalují jako sněhová koule. Když někdo udělá dobrou zkušenost, zmíní se kamarádům. Nebo tu působí taková naše vlastnost, že potenciální klienti mají pocit, že když je někdo mediálně profláknutý, musí být lepší, což není pravda. To, že jsou kolegové ochotnější se v médiích projevovat, vůbec nevypovídá nic o tom, jak pracují s klienty.
V tomhle oboru to mají mužský naopak o něco jednodušší. Když jde o běžné vztahové problémy, málokdy se stává, že by žena nechtěla jít k partnerskému poradci, ale řada klientek se ozývá s tím, že potřebují muže, protože toho svého by k ženě nedostala. Určitá nastraženost vůči opačnému pohlaví bývá spíš u mužských. Třeba takový macho pan inženýr okolo padesátky, kdyby seděl proti 25leté kolegyni a ona mu poskytovala totéž, co někdo zralejší a navíc chlap, bude to na něj mít menší dopad, může jí dávat najevo určitý despekt.
Mají, ale řekl bych, že ještě větší roli hraje osobnost. Jednou z podmínek pro partnerského poradce je terapeutický výcvik. Pokud je člověk osobnostně vyzrálý a nemá potřebu si prostřednictvím klientů léčit nějaké svoje trápení, pak tolik nezáleží na věku ani na pohlaví. Také není pravda, že by musel mít sám zkušenost s manželstvím, jak se někdy traduje. Výhoda to může být, ale ne podmínka. Pamatuju si, že v 70. letech, kdy Tomáš Halík sháněl práci, on je vystudovaný psycholog, jsem mu říkal, pojď k nám. Tenkrát už byl vysvěcený, což se moc nevědělo. Když tehdejší šéf poradny zjistil, že je svobodný, říkal: já bych vás přijal, ale musíte se oženit. Tak to holt kapku nešlo. Přitom si myslím, že v té době by byl pro klienty velkým přínosem, zralý člověk, dobře působící, verbálně obratný...
V životě se mohou vyskytnout situace, ve kterých může být psycholog na něco přecitlivělý, pak by klienty s podobným problémem neměl brát. Není, dejme tomu, úplně nejšťastnější, bude-li kolegyně, kterou opouští manžel kvůli mladé milence, brát klientky, které se dostaly do stejné situace. Jednak to v ní může evokovat nepříjemné stavy, jednak si těžko udrží odstup, a tím pádem může trochu škodit.
Většina klientů je kompetentních a pozná, že takový poradce pro něj není přínosem - a když to nevnímají jako přínos, přestanou spolupracovat nebo se objednají k někomu jinému. Ne vždycky se to ale pozná včas. Nápadné je třeba, že poradce s jedním z klientů jde do nepatřičné koalice proti druhému. Setkal jsem se s tím, že bývalé kolegyně, které se hodně věnovaly problematice týraných žen a také pracovaly v poradně, se s těmi oběťmi tak identifikovaly, že skoro každou ženu považovaly za týranou. Škodily tím, že z klientky obrazně řečeno vytloukly, že je taky týraná. A pak ji vedly spíš k tomu, aby vztah ukončila, na což dopláceli jejich partneři. Přitom mohlo jít o běžné komunikační problémy. Kdyby k nim někdo přistupoval jinak, mohl by vztah posílit, zachránit, změnit k lepšímu.
Když jsem byl před pár lety po banální operaci asi dva měsíce doma, rozhodně to nebylo tak, že bych si tu nečinnost užíval. Přece jen rychle vypadnout a nemít nic, je zrádné a demotivující. Loni jsme měli výročí 50 let po maturitě, sešli jsme se ze tří paralelních tříd gymnázia, bylo nás asi pětašedesát. Kdyby tam přišel někdo, kdo netuší, co je to za sešlost, měl by pocit, že jde o dvě zcela odlišné skupiny. Jedna ještě agilní, mentálně i fyzicky docela fungující, a druhá, která vypadá jako na poslední vycházce z hospice, ať si chudáci ještě užijou, než se zase dostanou za brány. Dělítko mezi těmito skupinami bylo v tom, že ti první ještě pracovali, zatímco druzí už zůstali v důchodu. Nejde jen o to, že mě baví práce s klienty. Od roku 1989 se periodicky objevují úvahy, jestli jsou poradny ještě vůbec potřeba. Takže si říkám, že když má člověk trochu profesní autoritu, může udělat něco pro to, aby se ten obor nezahrabal.
***
Když se dostanou dohromady nezadané třicátnice a muži kolem padesátky, kteří už mají odrostlé děti a trochu vyčpělá manželství, je velké riziko, že vznikne vztah.
Petr Šmolka
Psycholog, od roku 1978 působil jako poradce v pražské manželské poradně, tehdy jediné v českých zemích. Je spoluzakladatelem Asociace manželských a rodinných poradců, v letech 1992-2006 byl jejím prezidentem. Od roku 2007 je vedoucím Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy v Praze. U nás je typické, že i v rodinách, které by si mohly dovolit hospodyni, je to vnímané jako něco, co se nesluší. Často to blokují právě ženy.
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
