Pan Jan (45 let) se svými dvěma metry výšky nepatří mezi drobečky. Jeho postava, přísný pohled a hluboký hlas už předem vyvolávají určitý respekt. Když ho potkáte, ani ve snu by vás nenapadlo, že tenhle "chlap jako hora" by mohl být plachý a bojácný.
Autor: Eva Kubová, www.psychohratky.com
O tom, jak velké oči může mít strach, by přitom mohl psát romány. Nebýt jeho urputné odhodlanosti a odvahy překonat sám sebe, skončil by někde v ústraní jako podivný pozorovatel svého vlastního života.
Jeho nevysvětlitelný a svazující strach z komunikace s ostatními lidmi se objevil kolem puberty. Neopětovaná láska byla asi hřebíčkem do pomyslné rakve. Bolavé srdce, trapasy a posměch nebývají sice v tomto věku nic mimořádného, jenže u Jana to pravděpodobně byl zásah do Achillovy paty. Situace, která běžně způsobí jen malý šrám na duši, aktivovala jeho skryté dispozice k sociální fobii. Jeho život nabral jiný směr. „Nikdy jsem nebyl žádný velký suverén, co se tlačí do popředí, ale jako dítě jsem se cítil mezi ostatními ještě tak nějak normálně. Pak ale přišel zlom a já měl najednou pocit, že jsem všem jen k smíchu. Začínal jsem se bát cokoliv říct nebo udělat, ihned jsem očekával kritiku a odsouzení druhých.“ S přibývajícím věkem se situace jen horšila. Jan dosahoval vynikajících studijních výsledků, ale nikdy se nezapojoval do společných diskusí a vypadalo to, že na nic nemá svůj vlastní názor. Postupně začínal mít nálepku podivína, na což reagoval ještě větší stažeností do sebe. „Postupem času jsem měl velký strach z jakéhokoliv rozhovoru, ať už s rodiči, učiteli nebo spolužáky. Každý pohled jsem si vysvětloval jako zkoumavý, měl jsem pocit, že mě nikdo nechápe. Když učitel vznesl otázku do pléna, vždy jsem znal odpověď, ale nikdy bych se nepřihlásil.“ Po studiích si našel práci v jedné počítačové firmě. „No vlastně jsem si ji nenašel, přijímací pohovory bych tehdy nezvládl. Řekněme, že mi byla dohozená. A tady jsem začal skutečně vnitřně trpět. Na jednáních jsem prožíval pravá muka. Věděl jsem, co bych měl říct i jak, ale vnitřní sevření, tlukot srdce, vyschlá ústa, to všechno mi prostě nedovolilo, abych se vyjádřil. Stačilo, aby zazvonil telefon a já se celý zpotil, začalo mi bušit srdce a cítil jsem děsnou paniku. Zvednout sluchátko pro mě představovalo neskutečný stres. Byl jsem schopný celý den dumat nad tím, jak oslovit šéfa a sdělit mu, že jsem s prací hotov.“ Byl to ale právě šéf pana Jana, který uhodil hřebíček na hlavičku. Všiml si velkého rozporu, který ostatní ignorovali. Jan patřil k těm nejlepším programátorům, jeho inovativní řešení byla pro firmu velkým přínosem. Byl schopen vytvořit vynikající písemnou dokumentaci čehokoliv, ale nikoliv přednést souvisle jedinou větu na poradě. „Řekl mi:,Chlape, vy jste absolutní jednička, tak proč se chováte jako nula? Jste můj nejlepší člověk, ale copak vás můžu povýšit? Sakra, co je to s vámi?!‘ Teprve tehdy mi došlo, že není možné vyhýbat se dál kolegům, ignorovat zvonící telefon, místo mluvení psát e-maily a nakupovat jen přes internet. Uvědomil jsem si, že sám si už neporadím a jestli něco zásadního nepodniknu, zničím si život.“
Jan si plně uvědomoval absurditu svého chování, ale nemohl si pomoct. Jeho iracionální strach ho vždy přemohl. Při jedné zvláště slabé chvilce se svěřil se svým trápením sestře a byl odhodlán něco podniknout. Vypadalo to, že jedinou pomocí může být psycholog, ale jak se k němu může objednat člověk, kterého telefonování děsí a který se lidem vyhýbá jak čert kříži? Objednala ho tedy jeho sestra a pomohla mu dojít na první hodinu. „Snad ani nemůžu detailně vylíčit, jak těžké to bylo. Myslel jsem, že strachy umřu, asi tisíckrát jsem chtěl utéct, ségra si se mnou užila... Bylo mi tak neskutečně trapně, klepala se mi kolena, zase to tepání ve spáncích, pocit sucha v krku...“ Terapeutka si ale získala Janovu důvěru a tak se společně pustili do problému, jehož kořeny sahaly velmi hluboko.
„Musím říct, že ač jsem tomu nikdy jako počítačový odborník ani za mák nevěřil, vážně mi pomáhalo mluvit o svých stavech s někým, kdo to považoval za normální a hlavně řešitelný problém. Odhalování příčin mojí fobie nebylo ale vůbec nic příjemného. Přesto jsem se rozhodl vydržet, už jsem nechtěl žít opodál.“ Když se pan Jan dostal v terapii na určité místo, postavila ho však jeho „zachránkyně“ nečekaně před hotovou věc. „Dál už vás vést nemůžu, teď je to na vás. Nejlepší by byla dramaterapie - prostě pojďte hrát divadlo!“ „Okamžitě jsem něco takového odmítl. To je přece nesmysl! Cítil jsem se zrazen. Je to, jako když řeknete neplavci, ať přeplave řeku nebo bude sežrán vlkem.“ V tuto chvíli to vypadalo, že i přes velké odhodlání klienta je s terapií konec. Jan se vrátil ke svému běžnému životu a trpěl dál, protože zlepšení bylo minimální. Po pár týdnech se ale přemohl. Zavolal své terapeutce a vztekle souhlasil. „Přistoupil jsem na to jen proto, že jsem nevěděl kudy kam a taky, že tu skupinu vedla ona osobně.“ Začal kratičkými výstupy bez publika, pak delšími a ještě delšími, až nakonec přišlo první vystoupení před diváky. A Jan to zvládl. „Nedokážu to sám vysvětlit, ale tahle terapie šokem začala působit. Cítil jsem se jako znovuzrozený!
Ve skupině jsem najednou zažil úplně jiné pocity, než na jaké jsem byl zvyklý. Strach z lidí pomalinku, ale jistě slábl. Našel jsem si báječné přátele, učil jsem se roli za rolí a v divadle jsem objevil svou vášeň. Znamenalo to konec izolace, divadlo mi dalo křídla. Když jsem hrál, mohl jsem se chovat svobodně. Naučil jsem se vztekat a plakat, smát se a chvástat se a to všechno před zraky ostatních.“
Ačkoliv to zní jako procházka růžovým sadem, první měsíce znamenaly pro Jana obrovská muka. Stálo ho to mnoho sil a jen těžko popsatelné sebezapření. Na jevišti se výsledky dostavovaly, ale jak to vypadalo v realitě?
„Cítil jsem, že začínám mít svůj strach pod kontrolou i tam. Když se o mě občas zase začal pokoušet strach, natrénoval jsem si vlastní metodu. Bleskurychle jsem sám sobě,zadal‘ příslušnou,roli‘ a jel jsem...“ Jan se začal měnit lidem před očima. Jenže každý úspěch má své meze. Po čase začínal mít dojem, že narazil na určitou hranici, kterou nešlo překonat. Přece jen jeho okolí ho doteď vnímalo a prožívalo zcela jinak. A jak se zdálo, lidé nebyli ochotni zcela změnit názor. Chtělo to nový začátek. Když Jan předložil svou výpověď a dodal své odůvodnění, šéf ho překvapil podruhé. Firma, ve které pracoval, je velkou nadnárodní společností, takže nebylo těžké přesunout ho na jiné, a dokonce lepší, místo. Tam si mohl budovat svou pověst, vztahy i kariéru zcela znovu a bez předsudků. „Zdá se, že to klaplo a já konečně žiju jako normální člověk. I tenhle krok - nechat o sobě napsat - beru jako takový svůj malý hrdinský čin a mířím na svou poslední metu. Rád bych poznal ženu, se kterou bych mohl prožít zbytek svého života. Donedávna jsem si neuměl představit, že bych pozval kohokoliv i jen na kávu, teď mi připadá, že do toho musím jít, nechci zůstat sám. Ale asi si dám nejdřív v divadle nějakou roličku, kde budu moct namlouvání natrénovat, nemám žádnou praxi,“ dodává s úsměvem...
Tento článek je převzat z časopisu Psychologie dnes, nakladatelství Portál, které je partnerem odborného obsahu portálu Najdi Pomoc.cz.
