Rozhovor s JUDr. Hanou Lenghartovou, advokátním mediátorem
Mediace je způsob řešení civilních sporů prostřednictvím a za pomoci třetí, na sporu nezávislé osoby, tzv. mediátora. Oproti klasickým formám řešení sporů, tedy soudnímu či arbitrážnímu řízení, nabízí mediace rychlejší, levnější a efektivnější způsob jednání, kde spor je v rukách samotných účastníků. Tito se za pomoci mediátora snaží o narovnání daného konfliktu, cílem je oboustranně akceptovatelná dohoda.
Mediátor je obousměrným vyjednavačem v daném sporu, jehož primární rolí není posuzovat či hodnotit danou situaci ani její aktéry, tj. hledat vinu, pravdu či spravedlnost, nýbrž nalézt řešení, zohledňující konkrétní potřeby, priority a zájmy každého účastníka mediace.
Mediaci je možné využít ve všech druzích civilních sporů, tj. typicky sporů rodinných, občanskoprávních, obchodních, pracovněprávních, ale i sousedských či nemovitostních. Účastníkem mediačního procesu jsou jak osoby fyzické, tak právnické. Jako takové si buď mediaci volí zcela dobrovolně, např. na radu svého právního zástupce, případně, pokud jde již o probíhající soudní spor, může mediaci nařídit soud.
Oproti soudnímu řízení je mediace neveřejná, mediátor je ze zákona vázán mlčenlivostí. Dalším principem je dobrovolnost, účastníci i mediátor mají možnost kdykoliv jednání ukončit a obrátit se na soud s cílem dosáhnout autoritativního řešení. Velkým benefitem je pak jistě fakt, že mediace se koná v řádech hodin, nikoliv měsíců či let, jako soudní proces.
Mediace není práce, ale cesta. Jde o propojení práva, psychologie, sociologie a sociální práce. Záleží na vzdělání a zaměření mediátora, jinak vede jednání psycholog, jinak právník, jinak ekonom. Primárním cílem je ošetření vztahů, které byly z nejrůznějších důvodů pošramoceny, a nalezení řešení, které je „cenou“ za dohodu, tedy souhrnem podmínek i oboustranných ústupků, za kterých jsou účastníci ochotni se narovnat. Tuto dohodu zpravidla mediátor vyhotoví a následně předá soudu ke schválení formou smíru, aby byla zajištěna její vykonatelnost.
Během samotného jednání účastníci přednáší svá stanoviska, mediátor zjišťuje jejich postoje, „pravdy“ a úhly pohledu. Primární je rozklíčovat, kde a proč vznikl spor, ošetřit vzájemné křivdy a „rány z války“. Jakmile je terapeutická složka naplněna, zjišťují se alternativy možných řešení a hledá se takové, se kterým souhlasí všichni zúčastnění.
Vše záleží na vůli každého jednotlivce, kolik času, energie i finančních prostředků do tohoto procesu investuje. Mediaci ne každý ocení, někteří lidé nemají dost odvahy ani pokory přijmout zodpovědnost za svoje vlastní rozhodnutí a raději se podvolí soudnímu rozhodnutí.
Mediátora si mohou vybrat účastníci sporu sami, pokud tak neučiní, zvolí ho soud. Stále více se objevují případy, kde je mediátor osloven s tím, že strany si ho společně zvolili, např. na doporučení svých advokátů. Je dobré předem zjistit, jaké má konkrétní mediátor zaměření, tedy na jaké oblasti sporné agendy se specializuje, a jaké zkušenosti s daným předmětem sporu má, jakož i jaký styl mediace praktikuje. Styl facilitativní je spíše terapeutický, nutně nemusí vést k nalezení řešení, neboť jeho cílem je právě poznání a pochopení potřeb účastníků a jejich vzájemné porozumění. Styl evaluativní je naopak zaměřený na výsledek, účastníci od něho očekávají, že sám ze své nestranné a neutrální pozice navrhne možné řešení. Rozdíly jsou pochopitelně i ve výši hodinové odměny mediátora.
Soudy pochopily, že mediátoři jim mohou pomoci se značnou částí jejich soudní agendy. V ideálním případě mediátor případ vrací vyřešený, a pokud se dohody účastníkům nepodaří zcela dosáhnout, minimálně je případ předjednán a komunikace mezi účastníky i jejich právními zástupci již rozběhnutá. Více než 75 % případů se podaří mediací vyřešit.
JUDr. Hana Lenghartová působí v Praze jako samostatný advokát a mediátor. Zaměřuje se na poskytování právních služeb v širokém spektru právních oblastí, a to zejména v oblasti civilního práva, konkrétně pak práva občanského včetně práva pracovního a rodinného, dále práva obchodního a práva v oblasti nemovitostí.
Je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Svoji praxi advokátního koncipienta vykonala postupně ve dvou renomovaných advokátních kancelářích. Po úspěšném složení advokátních zkoušek v roce 2000 a následujícím rigorózním studiu zakončeném získáním titulu doktor práv zahájila v roce 2003 svou vlastní advokátní praxi a postupně si vybudovala širokou místní i mezinárodní klientelu. Od r. 2013 působí zejména jako mediátor, akreditovaný Českou advokátní komorou i Ministerstvem spravedlnosti. Je aktivním členem sekce ADR při České advokátní komoře. Současně působí od r. 2011 jako lektor Diplomatické akademie v Praze, kde je garantem oboru Vyjednávání a mediace.
Je matkou tří dětí.